A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Nevděk - kapitola 2

14. února 2015 v 17:24 | PF |  nevděk- kapitola 2
Nevděk
Ano, ne nadarmo se říká, nevděk světem vládne. A když je nevděk, jsou problémy. A ne u někoho, nýbrž u mě. Ať už je někdo mně nevděčný nebo já jsem někomu nevděčný, vždy mám problém já. Já trpím, já prohrávám, můžu hledat vinu, kde chci, ale že to štve mě, že já mám stres, to je bohužel tak. A když udělám vzápětí nějaké rozhodnutí, jsem opět ve stresu a opět prohrávající. V ten okamžik se začínají nabalovat negativní zkušenosti, které zase dávají vzkaz našim myšlenkám, že tohle je špatně. A naše myšlenky, rozum nás příště bude varovat, podpořen sílou zkušenosti, že tohle bylo špatně. Abychom to víckrát neopakovali, protože jsme při tom byli ve stresu. Tak se nám snadno za chvíli může stát, že nevidíme vůbec žádné řešení. Protože jsou všechny špatně.
Zřejmě stačilo, jen být vděčný za to, že něco nejde, protože s tímto pocitem je jiné řešení mnohem lepší a jsme k němu vlastně vedení svým vyšším, šťastnějším já. Teď to vidím. Náprava je jistě možná. Když už dokážu být vděčný, za něco co mi vadí, takovým způsobem, že už mi to nevadí vůbec, zbývá ještě riziko, že další rozhodnutí bude špatně. Mělo by mě uchránit vědomí, že je to vlastně dobře, když to nepůjde zas. Protože jsem třeba veden k tomu, že to vůbec nemám dělat, aby mi zůstala šťastná mysl.
Zdá se, že napsat, to bylo snadné. Řekl bych, že kdybych si to nenapsal, kdyby to ty klávesy nevyťukávaly, že bych si to tak do hloubky neuvědomil. Že uvést do praxe pocit vděčnosti, hodně pomůže slovy, vyřčená, vypsaná, vyťukaná vzpomínka dřívějších zážitků. Já to totiž všechno vím, vím to již dávno, ale nefungovalo to, neuměl jsem to použít. Pořád se mi zdálo, - teď je to ale jinak, teď je to horší, to, to přece nemůžu nechat. Asi kdybych to byl vždy nechal, mohl jsem být za vodou.
Jo kdyby, kdyby, kdyby. Už to zase začíná. Zase nejsem vděčný za to, co mám. Ale teď, teď mám vyťukaného vypsaného, přeříkaného pomocníka. Vše je správně. Nyní mám dostatek zkušeností, abych si to dokázal uvědomit a uklidnit se, nelitovat se a vědět, že to lepší nemůže být.
No vlastně to ještě moc nevím. Spíš se tak přemlouvám. Teď jsem chvíli spokojen, protože jsem na něco přišel a věřím, že to je správně. Ale zítra musím jít nakoupit. V kapse mám stovku, něco málo na účtu manželky, který vlastně není manželky, ale na našeho syna, který tu s námi dávno nebydlí. Ale žena zrovna chodí do práce. A je začátek měsíce.
Sem tam dostane i výplatu. V lednu a v únoru asi ne. Aspoň to hlásili dopředu. Nějak zatím nemůžu věřit tomu, že to lepší nemůže být.
Tak trochu se podezřívám, že to takhle určitě chci.
Ještě jsem nepřišel na to, která část mě, si to takhle přeje. Řekl bych, že hlava ne. Ale kdo tady teda rozhoduje. Pořád si myslím, že hlava. Jenže mám jednu hlavu a o té vím, že ta to tak nechce.
Ještě se říká, že srdce vítězí nad rozumem. Že vůlí, byť sebepevnější, se nedá vše zvládnout. Když prostě srdce nechce, tak selže tělo, a kde je vůle. Vůle funguje, jen když funguje tělo. Že by si to přálo srdce? To je divný. Proč by si srdce přálo, aby nám nešla výplata, abych nechodil už po několikáté do práce a seděl doma. Zadarmo. Proč by si srdce přálo, takové stresové situace, jako je žebrání o práci, neustálé odmítání, nepříjemné úředníky na pracáku, hloupé pocity mezi přáteli, před vlastníma dětma….
Také se říká, že když se blíží problém, že to člověk první cítí v břiše. Udělá se mu zle od žaludku. Břicho to ví dřív než hlava i srdce. Když máš strach, tak se ti to sevře v břiše a můžeš se i pozvracet. Nebo nemůžeš jíst nebo se láduješ v jednom kuse. A hlava se pořád nic netušíc žene do průšvihu a srdce se zdá také spokojené a ty jíš a jíš a jíš a piješ a piješ a najednou jsi v průšvihu, který nemá řešení. Tak kdo si to teda přeje. Hlava věří, že dělá dobře, srdce neříká nic a břicho se bouří a přece jdeš a děláš voloviny.
Zdá se, že tělo je jako stát. Stát po tobě chce věci, které tě vůbec nezajímají, nechceš je, neumíš je, nerozumíš jim, týráš se tím, ubližují tě fyzicky i psychicky a přece jdeš a děláš je. Automaticky, protože ti nic jiného nezbývá a dokonce někdy ani nevíš, jak to jinak udělat.

Výchova - trochu těžkopádná až se z toho dětem točí hlava

Třeba peníze. Copak já chci peníze? Nechci. Já chci všechno mít i bez peněz. Ani nevím, kdy to šlo bez peněz. Ale šlo to. Peníze tu tak dlouho nejsou. Lidi jsou tu déle. A chytrý lidi. Postavili stavby, že do dnešních dob nevíme, jak to udělali. Byly peníze, když stavěli Stonehenge ? Byly peníze, když před dvanácti tisíci lety stavěli chrámy? V oblasti dnešního Turecka. Všude maximálně pastevci, kteří sotva postavili stan proti dešti. Jak to zaplatili ty chrámy. Myslím, že nic neplatili. A co bylo třeba, bylo. Co se dozvěděli, že můžou mít, tak měli. I chrámy i pečený holubi. Než vymysleli, že můžou mít peníze. Od té doby nikdo nemá nic. Každý je nespokojený.
To bude ten problém. Mám v těle peníze a ty o mně rozhodují. Peníze způsobují, že člověk dělá něco, co nechce. Moje každá buňka se zaměnila na peníz. Já mám peněz nehorázný množství. Já bych mohl být nejbohatší člověk, Protože těch buněk mám miliardy a miliardy. Jenom nevím, jak ty miliardy peněz ze sebe dostat. A taky je možné, spíše jisté, že peníze místo buněk mají skoro všichni. Na vycházce před chvílí, jsem koukal na lidi a zdálo se mi, že jsou všichni plný peněz. Přinejmenším mají plnou hlavu peněz. Když jsem pracoval v Německu, tak slovo Euro se ozývalo v každém rozhovoru a někdy i v každé větě. Zdá se, že z Němců ty peníze už i padají. Už jsou přeplněný.
Tak to asi bude. O mých činnostech, které vedou k problémům a těžkostem rozhodují moje buňky, které se z nějakého důvodu rozhodli, tvářit se a chovat jako peníze. Kdopak je to naučil, jak na to přišly, že zrovna peníze, proč ne třeba, třeba nějaká vlastnost. Nebo schopnost. Třeba létání - levitace. Nebo dobrota, nebo bůh. Devadesát procent lidí na světě mluví a myslí neustále na Boha, ale asi u většiny chrastí v těle peníze. Hlavně tedy v Evropě. Já jsem jinde nebyl, tak vlastně nevím.
Skoro si myslím, že by byl lepší ten Bůh. Toho taky každý zná. On mluví jen o Lásce a miluj bližního svého a peníze mluví jen o kráse a zpracuj každého.
Měl bych tedy pokračovat ve svém hledání, výčtem ublížení. Zdá se mi to teď zbytečný. Když už jsem našel vinu až v mých buňkách. Kam ještě můžu zajít? No ale nepřišel jsem ještě na to, jak ty buňky přemluvit na něco jiného a dokonce ani nevím na co.
Takže cukrárna by byla. Peníze (buňky moje) mi poslaly do Paříže na cukrářský veletrh. Tam jsem zažíval euforii. Byl jsem jak u vytržení. Samozřejmě, že jsem tam ztratil peněženku. Mělo mě to uchránit, abych tam ani nešel a nic neviděl. Jenomže moje buňky (peníze) přitahují peníze, tak jsem ji druhý den našel a všechno jsem viděl. Za ty tři dni na veletrhu jsem se naučil víc, než kdybych se učil tři roky cukrářem. Kdybych tu peněženku nenašel, tak jsem si prohlídl Paříž a jel jsem domů a byl by klid. Mé vyšší šťastné já mi chtělo uchránit od dalších investic a dalších předčasných dluhů. Ale dodnes věřím, že jsem zvolil dobře, i když to dopadlo špatně. A léčím se z toho ještě dnes, deset let po ukončení podnikání.
Právě si uvědomuji, že peníze přitahují peníze a, že já jsem bez těch penízů. Že by moje buňky nebyly peníze? Nebo že by je teď pro změnu odpuzovaly. Že by v tom byla elektrika.? Elektřina = energie. Bez energie se člověk ani nezvedne z postele. Když není energie, není nic. Nejsou peníze, není chuť, není nálada, není světlo, není síla, není úroda, není výroba, není život, není nic. Tak moje buňky jsou energie. Ne peníze, ale energie. Ale ta může přitáhnout cokoli. Dobré i zlé.
Ach jo, právě se ukázala další otázka, další šotek. Co je dobré a co je zlé. A proč je něco dobré a něco zlé. Kdo to rozliší. Když se to týká mě, měl bych to rozlišit já. Akorát že to, co se týká mě, já přenesu nevědomky na ostatní a už se to netýká jenom mě, ale všech. A ostatní to jistě budou vidět jinak než já. Tak kdo to rozliší. A je tedy vlastně něco dobré a něco zlé? Není to jedno? Asi je to jedno. Ano, to by mě vracelo zpět k tomu, že je vše správně. To je dobré. Moc dobré. Jedna situace potvrzuje nezávisle jinou situaci. Lepší to nemůže být. Horší to tedy také nemůže být. To je úleva.

Proč si zase teď myslím, že horší to být může. Asi proto, že už jsem to zažil. Nebo je to zase nějaký šotek?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama