A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Motýl- kapitola 8

20. února 2015 v 11:30 | PF |  Motýl - kapitola 8
Motýl

Když už je někdo schopen přemýšlet, tak musí tu hlavu používat.
Když se jde krajinou pěšky, vidí se věci a příběhy přírody přímo před sebou. Zblízka. Vidí se mravenec nesoucí jehličí, vidí se ptáček koupající se v louži, kůra stromů, padající list, cítí se vůně, vlhko, když šlápnete do vody. Jsou vidět podrobnosti a je to zážitek, jenom krátká procházka. Na kole už se vidí mraveniště, strom, pták, louže. Už je prožitek z přírody mnohem sušší a dohání se rychlostí protivětru a fyzickou námahou. A když jedete autem? Lesy hory domy. Jako kdyby tam nic nebylo. Musíte zastavit rozhlédnout se a zase jet. Prožitek z cesty jsou hlavně utracené peníze a eventuálně kontakt s novými lidmi. Takže zpomalit život, je mnohem větší zážitek.

Motýl


Zpomalit život, je v dnešní době trochu nerealizovatelné. I když se dá v podstatě přežít s málem. Nejsem si jistý, jestli prožitky získané zpomalením, vyváží ztrátu pohodlí. Zvykli jsme si na jistý komfort stravování, komfort bydlení nebo cestování. A zpomalení by mohlo způsobit úbytek prostředků na zajištění současného komfortu. Úplně teď vidím, jak ze mě mluví negativně naladěná mysl, protože prožité zkušenosti jí oznámily fakt, že když nebudu vydělávat peníze, nebudu mít na jídlo. V podstatě moje současná situace. To je to, co já hledám. Když se budu věnovat méně práci, aby neutrpěla kvalita života. Chci, aby ta práce přinášela více plodů. Když už to musí být. Aby uspokojovala tělo i duši a aby byla efektivní. Aby nové myšlenkové postupy, pochody v těle, emoční vjemy a odezvy, vysílání a přijímání energie, přinášeli aspoň tuhle kvalitu života, na kterou jsme zvyklí. Vycházím ze základního předpokladu, že každý žije tak, jak umí. Příklad.
Extrémě bohatí lidé, jsou stále bohatí extrémě. A extrémě chudí lidé, jsou stále chudí, extrémě. Mezi nimi, je většina obyvatel. Nestává se, že by extrémě bohatých lidí bylo tři čtvrtiny populace. Ani extrémě chudých. Dokonce se neděje, aby všichni spadli do střední vrstvy. Každý si udrží to své. A každý má pocit, že ho to stojí příliš mnoho úsilí. Nebo si myslí, že to tak musí navenek presentovat. Jinými slovy, kdyby se extrémě bohatý člověk rozhodl, že mu stačí příjem jako střední vrstvě, tak vlastně nemá do čeho píchnout. Jeho myšlenkové postupy, pochody v těle, emoční vjemy a odezvy, vysílání a přijímání energie, by mu tohle zajistila z křesla u bazénu. Než by opravdu o všechno přišel. Pak by se přesunul k psacímu stolu a za chvíli by bylo vše jako dřív. A jistě by to šlo rychleji, než ta ztráta. Je prostě třeba problém řešit odjinud, než jsme zvyklí. Je to, jako když hledáme jehlu před domem na cestě, protože je tam lépe vidět, než abychom ji hledali u šicího stroje, kde nám zrovna nesvítí světlo. Tak nějak je ten vtip. Náš mozek je využit jen z malé části. Pročpak? Asi jsme ho zapomněli trénovat. Dělal to za nás někdo jiný. Jehož mozek to stačil za všechny. Jemu pracoval jistě naplno. A najednou jsme už neuměli, co jsme uměli, ale on jo. No a teď je už nejvyšší čas si na to vzpomenout a začít trénovat. Řekl bych, že to jsou právě ty drobnosti, které se tak snadno přehlíží, protože výsledek se nedostavuje hned. Jsou to něco jako naše vlastnosti. Vděčnost, odpuštění, láska. Také pýcha, trpělivost, odvaha. Já vím, že to nejde tak rychle. Sám se snažím odpouštět nejméně pět let a ukázalo se, že jsem neudělal žádný znatelný pokrok. Jen občas si vzpomenout, je zřejmě málo. Právě se do toho obouvám. Co jsem doma, získává to na intenzitě a cítím, že něco řeším. Proto jsem to začal sepisovat. Abych myšlenkám na tyto vlastnosti dopřál co nejvíce času. Abych neřešil banální věci jako je hlad, stres nebo se nechal ovlivňovat názorem druhých. O odpuštění, o vděčnosti, o lásce se moc mluvit nedá. Je dobré si to doma ujasnit a venku praktikovat. Takže zpomalení života tomu jenom pomůže. Venku by pak lidi chodili přirozeně usměvaví a neměli by potřebu něco hrát. Krásná iluze. Úplně by mi stačilo, kdybych takhle usměvavý chodil jenom já.
Vzpomněl jsem si ještě na jednoho šotka. Co je dobré a co je špatné. Když si to člověk ujasní, vděčnost, odpuštění a láska dostanou jiný rozměr.
Hodně jsem přemýšlel nad tím, že co je dobré pro mě, je jistě dobré i pro ostatní. Třeba při budování cukrárny, jsem si říkal " mně se to líbí, tak každý, kdo půjde kolem, bude chtít vejít a bude se mu to líbit také. Bude odcházet naplněn a spokojen, tak jako jsem já teď. Přesně tak to bylo. Město vylidněný, ale cukrárna hučela. Později, když jsme byli unavení a ztráceli náladu, už se nám to tak nelíbilo, cukrárna hučela pořád. A když jsme pak padali na pusu a měli zavřeno půl provozu, přesto ti věrní chodili dál a snažili se nás podporovat. Byl to moc dobrý pocit. A když jsme pak nezaměstnaní leželi u řeky, pak právě pro tento pocit jsme plakali. Peníze nám byly úplně lhostejné. Takže, co je dobré a co je špatné. Co je špatné pro mě tak, že to musím ukončit a přitom je to pro lidi dobré. Proč to není pro všechny špatné.? Že by se každý na to díval odjinud.? Že by každý od toho očekával něco jiného.? Že by i něco jiného dostával? A také byli lidi, kteří nikdy do naší cukrárny nepřišli, byla jim úplně lhostejná. O co by se přišlo, kdyby to bylo jedno, co je dobré a zlé.? Třeba by se člověk nezamiloval, třeba by se mu nic nelíbilo, třeba by neměl strach, třeba by nebyl nespokojený, nebo nebyl spokojený, nevím. Svým způsobem každé hodnocení může pozvednout nebo srazit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama