A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

já, já, já - kapitola 12

24. února 2015 v 9:52 | PF |  Já,já,já-kapitola 12

Já,já,já,

Zajímavé je, jak si většina lidí myslí nebo jsou přesvědčeni o vlastní vyjímečnosti a jedinečnosti. A když už mezi lidmi nehlásí "víte, kdo já jsem?", jsou aspoň přesvědčeni o nekonečné váze svých slov a činů. Úplně ideální by bylo, aby ostatní v němém úžasu naslouchali, co vypadne z jejich zlatých úst. Samozřejmě přeháním. Přesto ale, v určitých chvílích svůj názor každý obhajuje způsobem, jako by neexistovala jiná možnost. Jako by jiná možnost zbořila jejich celoživotní existenci.
Takhle jsme se chovali při zavírání cukrárny. Přesvědčeni o vlastní důležité pravdě. Důležitost naší pravdy byla nejen cizím lidem zcela nepochopitelná, ale také zcela lhostejná. Když chceš trpět, tak trp. Dokud se mi to nedotýká, je mi to jedno. Nemusím to chápat, mám svých starostí dost. Každý se chová zcela nezaujatě na potřebách druhého, ale zcela zaujatě na potřebách svých. Snadno se stane, že celoživotní existence se boří zrovna tím, že se neriskla jiná možnost, než ta, kterou jsme prosazovali. Byli jsme netrpěliví, příliš jsme spěchali, měli jsme strach hledat jiné řešení, protože "hrozilo", že budeme pokračovat v relativně (pravděpodobně) bezvýchodné situaci.
Netrpělivost se učím zvládat. Je to ale očistec. Jsem nezaměstnaný už pátý měsíc. Nikde, kam jsem napsal, mi vlastně nechtěli. Tam, kde mi chtěli, jsem je odmítl, protože ten první mi práci slíbil, nakonec, ale nedal. Teď mi kamarád nabídl práci na pile. Já jsem ho po týdnu rozhodování odmítnul. Hledám tu správnou práci. Chci být spokojený a být svým pánem. Nechci nutkavou potřebou vyřešit situaci a propásnout tu správnou příležitost. Sice nevím přesně, jak ji poznám, ale když z toho nemám radost, tak si myslím, že by to nebylo nadlouho. A možná bych pak udělal kamarádovi problémy a sobě taky. Teď si to tady omlouvám. Včera ale, když jsem ho odmítl, jsem byl celý den vyřazen z jakékoli činnosti. Jinými slovy, byl jsem na nervy. No, trochu mi při rozhodování pomohla moje žena, že nemusím za každou cenu do práce. To, že nemáme peníze, jí až tak nevadí. Říkala, já přijdu z práce a chci jen spát, tak na co peníze. Má totiž tu práci, kterou vzala za každou cenu. Tak já se snažím být klidný a přát si to, co jsem si přál před tím. Zvládnout netrpělivost není vůbec jednoduché. Je to jako když sirény volaly, pojď k nám, my tě ochráníme, budeš v bezpečí. A nakonec
by člověka umořily.

Vodník



V posledních dnech jsem si uvědomil ještě jednoho šotka, který může blokovat příjem peněz. Lakomost. Já jsem nehorázně lakomý. Já hrozně rád lidi obdarovávám. Ale jen tak zvenčí, drobnosti. Když mám obdarovat někoho, kdo pro mě nezištně něco udělal, tak mi to tak nějak nenapadne. Musím to mít předem vymyšlené, že to je třeba udělat, a pak jsem schopen dát odměnu. Ale absolutně netuším, jak vysokou. Tak zase dávám zbytečně moc. A lidi si myslí, že mám na rozdávání a chtějí mi ošidit. Což se jim často daří. Uvědomil jsem si to teď, když nejsou peníze. Nemůžu pustit korunu. Nejdu na kávu, nejdu na pivo, nejdu nakoupit, nejdu nikam, abych neutratil. Ovoce je drahý, pivo je drahý, jít do bazénu je drahý. Jsem doma jak ve vězení na nervy, abych neutratil. Můžu se divit, že ke mně nemůže nic přijít. Já bych nejradši ani neotvíral dveře, aby se nevyvětralo. To je přístup hodný blázna. Žena mi říkala, jeď někam se podívat, přijdeš na jiné myšlenky a něco tě napadne. Nakonec jsem vyjel do Plzně na veletrh zaměstnání a vzdělávání. Zástěrka, abych vylez z domu. Prošel jsem (kolem) třičtvrtě kaváren a cukráren okolo náměstí. Byl jsem zklamaný. Konečně jsem si dal jedno preso na odpočinek. Takovou šťávu za čtyřicet korun. Draho, ne útulno a bez zájmu. Když jsem se odpoledne vrátil domů, zjistil jsem, že mi chybí tisíc korun. Ztratil jsem je. Tak se bojím o ty peníze, že radši samy odchází. Lakomost je velmi nebezpečná nemoc. Tu budu léčit taky těžko. Ta není na povrchu, je uvnitř. To co je na povrchu, je vidět. Je to jen póza pro lidi. Co je uvnitř, není vidět, je pravda. A já tam mám mezi jiným i lakomost. To bude stát peněz, než ji vyléčím. Není to nejlepší přístup, ale je to začátek. Něco se děje. Ono to přejde. Dívám se nezúčastněně na sebe z výšky a vidím se jako schopného, mladého muže, který má vše před sebou. Od dneška si představuji, jak nacházím dvoutisícovku jen tak ležet složenou na zemi. Jestli ji najdu, tak je i lakomost uzdravená. Jen s tím odpouštěním mám potíže. Nestačím všem všechno předem odpustit. V Plzni jsem si vyhlédl kavárnu k pronájmu a chtěl jsem si tam dát kávu. Ve snu mi nenapadlo, že to bude tak velký "pajzl". Vrchní si tam s někým povídal. Nikde nikdo. Ohlásil jsem mu u baru, že chci preso a čekal. Po dvou minutách jsem odešel. Vrchní neměl čas mezi řečí mi udělat kávu. A to jsem s ním chtěl probírat pronájem a prohlédnout si to. Doufám, že to nebyl majitel, to bychom se asi nedohodli. Když to nebude, tak to nebude. Stejně se bojím, že to bude drahý a že na to nebudu mít. Já na to nemám ani, kdyby to bylo levný. Ale moudré knihy říkají, že peníze se nemají řešit. Že se má jít za tím co člověk chce. A já celých deset let chci cukrárnu, zmrzlinárnu. Tak jsem si ji objednal a teď se tak bojím, že nevím, jestli to chci. Peníze vůbec nemám, pro strach, čas řešit. Vrchnímu jsem neodpustil nepořádek, špínu a neochotu. To se mi to kritizuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama