A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Aktivita-kapitola 14

26. února 2015 v 10:24 | PF |  aktivita-kapitola 14
Aktivita

Tak a právě jsem z ničeho vytvořil problém a to, že tohle psaní nemůžu dát nikomu přečíst, dokud nebudu mít hojnost. Teoreticky by to měla být legrace. Jenom budu koukat do blba. A před tím si říct, že je to vlastně úplně jedno, co bych si přál, ale hojnost by se hodila.
Tak já jdu zkoušet. Ono nedělat nic, je také kumšt.
Původně jsem chtěl toho napsat víc, ale když je to tak jednoduché. Je to vlastně o ničem. Tak o čem mám psát. Dokončím to, až bude ta hojnost. Třeba potom bude o čem psát.
Hojnost nepřišla. Přišlo ráno a s ním bolení zad nebo kyčle, to nevím přesně. Asi jsem koukal do blba blbě. Z těch zad jsem dost rozčarovaný. Hned ráno jsem to zkoušel léčit dle "Okamžitého léčení" pana Kinslowa a nic se zatím neděje. On sám tedy říká, že když léčíme, hlavně sebe, může se stát, že na tom ulpíváme a tím to nic kazíme a výsledky jsou malé nebo žádné. Zdá se, že pro mě není jednoduché dělat něco, aniž bych cosi neočekával. Vždy, ať dělám cokoli, je to z nějakého důvodu. Není to pro nic za nic. Pravda je, že když se někdy stane a člověk se zahledí do blba, tak je to v podstatě bezdůvodně. Být chvíli nepřítomný je takový rauš uprostřed denního ruchu. Je to příjemná chvilka. Než nám někdo zamává před očima.

Informace z ničeho nic


Jak jsem, či se snažím být aktivní a činorodý, tak si vlastně sám bráním. Jinými slovy honbou za kvalitou života si ničím kvalitu života. Večer jsem se aktivně hnal za léčením sebe i peněz a asi jsem moc spěchal. Sice ty záda už jsem cítil večer. Ale málo. A jsem opět u celkového zpomalení života. Promyslet co chci, odpustit všem předem, být vděčný za cokoli a nic neočekávat, a pak teprve něco začít nebo někam jít. Když něco bolí nebo to člověka trápí, musí si uvědomit, že to bolí, že ho to trápí, aby věděl co řešit. Když se bolest potlačí a neuvědomujeme si jí, tak teoreticky není co řešit, co léčit. No nevím, občas si uvědomuju, že peníze až tak nepotřebuju. Třeba bych měl léčit peníze, jenom když si uvědomuji nedostatek. A to v posteli nebo v křesle moc není. To asi tak nebude. Na takové léčení je potřeba klid a ta bolest nebo trápení se dá uvědomit zpětně, a člověk hned ví, co má dělat. Nedostatek peněz, i když ho zrovna nepociťuji, také vím, že mám platit víc, než mám příjem.
Zdálo se, že vytáhnout zdraví z nic nebo peníze z ničeho nebo jinou potřebu získat z ničeho je normální přírodní úkaz. Ale zjevně nic je pro mě velká neznámá. Řekl bych, že nejen pro mě. Najednou mám pocit, že jsem úplně běžný člověk nijak se nevymykající z průměru. Zajímavé. Na začátku jsem měl dojem, že jsem dost výjimečný a hlavně hodně jiný než ostatní. Někdy se mi zdálo, že jsem mimozemšťan. Že tady ničemu nerozumím. Vypadá to, že moje stavy nechápání okolí, či situací, nevznikly z mé výjimečnosti, ale z netolerance. Z nevděčnosti. Teď když by se mi hodilo, aby ostatní byli stejní jako já, tak najednou moje výjimečnost mizí. Kolik si toho asi ještě namlouvám. Kdybych sám sobě nenamlouval, co všechno můžu, možná bych necítil nedostatek, ale hojnost a nemusel bych nic řešit. Když se hledá jen naděje, hledají se způsoby řešení, ať možné nebo nemožné, stane se z ničeho nic a zcela plíživě, že nakonec stejně přijde beznaděj. Prostě dojdou možnosti. Rozum už nic nevymyslí. Před námi se objeví nic. Nezbývá, než se smířit s realitou, s tím co je. Teprve když je před námi nic, je možné začít něco řešit. Čím dříve budeme vděčni za realitu jaká je, přestaneme bojovat, tím nám bude snáze, lehčeji, veseleji a řešení přijdou jakoby samy od sebe.
Když už to takhle vím, jsem zvědav, kdy to začnu využívat, kdy se začnu uvědomovat a ztotožňovat s tím, že tak jak to je, je to, to nejlepší. Konec konců, sedět doma, chodit po výletech a starat se jen o sebe není tak špatné. Vlastně proč bych se hrnul do práce.
Co je realita? Že peníze nedojdou nebo že peníze dojdou? Nebo co je naděje? Že peníze nedojdou nebo že peníze dojdou. Nabízí se jisté možnosti. Že ano. Dá se také zapřemýšlet nad tím, že všechno je jinak, než to vypadá. Ale to už je pustá rozumová úvaha, která nehledá řešení.
Rozeznat, kdy už je konec, kdy začíná nic a kdy je ještě naděje a má to řešení, je asi problém. Proto je asi dobře si to nic v mysli vykonstruovat a uvědomit si sebe už na konci u nic a použít to nic, dovolit ničemu ať to řeší. Smířit se se situací dříve než nastane a chovat se jako by už nastala. Být vděčný za to co ještě zbylo. I kdyby to bylo nic. Protože když máš nic, tak jsi vděčný i za korunu. Když máš korunu, jsi vděčný i za pětikorunu, ale když máš naději, tak nejsi vděčný ani za tisícovku. A tak je to dokola, dokud se na to nepřijde. Láska, odpuštění, vděčnost.

Já musím být opravdu zabedněný chlap, když to všechno vím a nemám příjem. Hledám problémy, tam kde nejsou a nevidím problémy, tam kde jsou. Jako jsem vyrobil problém, že to nemůžu dát nikomu přečíst, dokud nebudu mít hojnost. Je to nesmysl. Když to dám někomu přečíst, může mi včas říct, že to jsou jen hlouposti, že je všechno jinak. A mně se uleví, protože nebudu tím pádem tak zabedněný. Řeknu si, zaplať pán bůh, že jsem jen průměrný člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 26. února 2015 v 10:32 | Reagovat

super diel .) pekný blog :)

2 petrflasar27 petrflasar27 | 26. února 2015 v 15:05 | Reagovat

[1]:  Ty jsi to opravdu přečetl.? To je skvělý. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama