A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Únor 2015

veselý býk-kapitola 16

28. února 2015 v 10:55 | PF |  veselý býk-kapitola 16
Veselý býk

O půl roku později
Zdá se, že se blíží druhá zkouška, jestli jsem to vše zpracoval, pochopil, přestal se bát, odpustil, přijal zodpovědnost, jestli mám dost lásky i pro sebe, jestli mi něco nestouplo do hlavy a už si nevzpomínám, co všechno to bylo za šotky.
Totiž dochází peníze. Dům ještě není opraven. Blíží se situace, že budu muset najít výdělečnou činnost. Jestli peníze dojdou a já budu muset jít žebrat na sociálku, tak jsem nic nepochopil, celé tohle psaní je pak na nic a všechno je jinak. Ale já si nějak myslím, že to bude lepší. Že se to vyřeší nějak přirozeně a dobře. Jen nepropadat strachům.
Říká se, že dobrý skutek se s tebou táhne na věky, od té chvíle ovlivňuje tvůj život. Zlý skutek také. Ovlivňuje další generace tvého rodu. Dobrým skutkem usnadňuješ sobě, svým dětem, vnukům a dalším život.
Dělám si iluze, že jsem dělal většinu dobrých skutků, tak proč by se to mělo zase vše zvrtnout zpět do nějaké mizérie. Nějak si myslím, že už jsem zaplatil chyby svých předků a snad i svoje. No, ale je tu pravidlo " když si myslíš, že jsi vyhrál, tak jsi prohrál". Takže myslet, znamená nic nevědět. Asi trochu té pokory by nebylo na škodu. Člověk opravdu vyroste rychle. Ani si nevšimne a už ho pýcha stahuje dolů. Před pár řádky jsem nic netušil. Ale mohlo mě to napadnout, protože zrovna už dva dny marodím a ležím v posteli.

Veselý býk

Máme krásnou fasádu, nové okna, vyklizený dům, skoro hotovou podkrovní místnost, opravenou vodu, odpady i topení. To můžu být pyšný. Ale z pohledu z vesmíru, je to opravdu neviditelná drobnost. I já sám jsem jen drobek ve vesmíru, ale chtěl bych, aby se dění vesmíru zastavilo a šlo se podívat na fasádu.
Ale přijel k nám pán z s dlaždičkami a my chtěli vědět, jestli si všiml, jakou máme pěknou fasádu. On říká, " ani jsem si nevšiml. Máte novou jo?" Jak můžu chtít po vesmíru, aby se zastavil. Na co mám být pyšný.? Na něco, co je běžné? Asi ne.
Jestli to zase pokazím.!
O měsíc později.
Opět jsem měl pauzu. Chce se mi psát, jen když opravdu nemůžu nic dělat. A právě v této době mám spoustu práce, tedy měl jsem. O vánocích jsme se se ženou dohodli, že nebudeme nic dělat. Tak je čas. Štědrý den je za námi a prožíváme dvanáct dní, které mohou naznačovat dvanáct měsíců příštího roku. Dvanáct měsíců země, lidí. Po narozeninách jsem měl dvanáct dní, které ukazovali zkrácené dění mých dalších dvanácti měsíců. Nic moc jsem nedělal. Měli jsme tu akorát děti z dětského domova na prázdninách. Bylo to hezké, ale večer jsem to nedával. Nebyla vteřinka klidu. Tak jsem zvědav na leden.
Do vánoc jsme se stihli přestěhovat na půdu. Už je to zhruba hotové a moc se nám to líbí. Asi jako fasáda. Přijely také naše děti a také se jim to líbilo. Byl to hlavní bod programu. Aby nemuseli se svými láskami spát s námi pohromadě. A to se povedlo.
Za pár dní to bude rok, co jsem začal s hledáním. S hledáním důvodů proč se mi nedaří. Rozebral jsem se dost hluboko a mám pocit, že to mělo smysl. Věci se pohnuly. Tím, že se prodal byt, zmizela priorita hledání práce. Objevilo se řešení, co s penězi. Objevila se se stavbou smysluplná náplň života. Prostě konec dobrý, všechno dobrý. Těžké myšlenky si neodvažuji pouštět do hlavy. Jak se objeví, hned je zaháním. Vůbec nestojím o narušení klidu a pohody. I když už jsme doma zahájili úsporný program. A taky trochu potřebuji uvolnit tuto dobrovolnou izolaci a setkávat se s jinými lidmi. V podstatě je vlastně třeba tuhle pohodu a klid zrušit. A naučit se, mít příjemný život i ve společnosti. Svoje nová moudra a poznatky použít v jiném prostředí. Tou stavbou, jako bych na všechno zapomněl. Buď se vše stalo automatickým, nebo budu muset začít znovu s hledáním šotků.
Uběhl již opět týden. Zdá se, že jsem řádně " zabejčený", zaseknutý, ve starým myšlení a nechci dovolit, aby se mi dařilo líp.

Ani nečtu, co jsem napsal, nějak mi to nezajímá. Doléhá na mě perspektiva mého života. Nějak se tomu poddávám. Přes vánoce se mi to dařilo zahánět. Asi, že se tak trochu pořád něco dělo. Teď mezi svátky jsme tu sami, snažíme se o odpočinek. Je dobrý odpočívat. Poslední dva měsíce byly fyzicky dost náročný. Tak se jen tak procházím po bytě, dívám se, co všechno jsem udělal a nějak se mi nechce ani nic začínat. Přesto, že nedodělků vidím dost. Včera jsem olištoval schody a udělal zábradlí na stěnu. Trochu mi to namotivovalo na další den, ale ráno tam ta motivace nezůstala. Dělám vše strašně těžce. I jít se psem ven se přemlouvám. Zároveň si představuji, jak jdu někam do práce. Ale představa ulítne dřív, než se zobrazí. Nedaří se mi ani představa bavoráka před barákem, ani cukrárna, ani výlety, ani sexuální představy. Všechno ulítne. I tyhle představy, které mi jdou obvykle samy. K tomu ještě je hlava prázdná, myšlenku jen těžko lovím. Břicho už delší dobu hlásí problém. Už jsem vypil celou lahev fernetu, který piju zdravotně na žaludek, když je mu těžko. Nejsem schopen si představit, jakou práci bych mohl dělat. Na každou práci si myslím, že jsem ten nejméně vhodný člověk. Jednou je to daleko, jednou je to moc brzo vstávat, pak je to zase fyzicky náročné, pak chtějí hlavně angličtinu, nebo profesní průkaz, ….. Prostě nemůžu dát hlavu do klidu. Nic v ní není, a přesto klid tam taky není. Cítím se na všechno starý. Na každou práci, i na podnikání, A to jsem pořád chtěl. Jak došli peníze, tak se neodvažuji absolutně nic chtít. Úplně jsem, jako před zavřenými dveřmi, o kterých si myslím, že nejdou otevřít. Já ale vím, že nejsou zamčené. Jen se zřejmě otvírají jinak než klikou, jako normálně. Ale možná jsem jen úplně zabedněný a nevidím tu kliku. Jistě, že ji každý vidí. Jenomže tady není každý. Tady není nikdo. Budu muset mezi lidi. Promluvit také s někým jiným. Když to stojí peníze, někam jet. Nedaří se mi najít rozumné vysvětlení ani řešení. Hned mi to sklouzává do slepé uličky. Břicho ví, že je problém, srdce se nedokáže pro nic nadchnout a hlava.?.. Jako když není. Moje tělo, moje buňky, by podle všeho měly být spokojené. Peněžní antimagnetismus dokázal vysát všechny peníze za byt a zabrzdil každou možnost výdělku.. Tak kam to vede?? Po těle je mi taky blbě. Jsem strašně unavený a nic nedělám. Čím víc nic nedělám, tím víc jsem unavený. A když teda dělám, jsem úplně grogy a nedělám to dobře. Tak takhle vzniká sebevědomí na novou akci. Aha.

zázrak-kapitola 15

27. února 2015 v 7:27 | PF |  zázrak - kapitola 15
Zázrak
Problém je také, že mně se už tedy nechce moc do práce. Dost jsem zlenivěl a zpohodlněl. Zdá se, že se blížím k nucenému konci. Začínám být negativní, je třeba si dát pauzu.
O dva měsíce později.
Nejsem si jistý, jestli bych neměl v pauze pokračovat. Protože jsem zrovna opravdu negativní. Celé dva měsíce pauzy jsem byl pozitivní a situace se obracela k lepšímu. Dnes jsem tak silně negativní, že se jdu uklidnit psaním.
A nedaří se.
Nic jsem nenapsal, zpracovával jsem negativitu.
O půl roku později.
Uteklo již tři čtvrti roku. Začali se dít věci v podstatě neočekávané. Objevila se nová realitka, která měla zájem prodávat náš byt. A během dvou měsíců bylo prodáno. Najednou byl nedostatek bytů této kategorie a šlo to jako po másle. Jeden týden stačil na opuštění bytu a druhý týden z nás byli skoro milionáři.

Sluníčko

Zajímavé bylo, že jsme celkem přesně věděli, co máme dělat. Žádný pronajatý byt, žádná cukrárna, žádná koupě domku. Těsně před prodejem bytu jsme zachraňovali babičku , kde se ukázalo, že vlastně už nemůže být sama ve svém domku. Už dva roky před touto událostí jsme stejně za ní jezdili dvakrát týdně a vlastně jsem i odmítl nabídku práce daleko od domova. Nějak jsme měli pocit, že je čas být nablízku rodičům a občas jim zvednout náladu a usnadnit život.
Dohodli jsme se s babičkou, že se nastěhujeme k ní, opravíme dům a začneme opět po deseti letech fungovat ve městě, kde jsme začínali. Jak budeme fungovat, jsme neměli nejmenší představu. Peníze jsme měli. Situace ve světě není zrovna nakloněna k ukládání peněz. A domek potřeboval opravu, abychom tam nežili jako na návštěvě.
Situace se začínala řešit tak nějak přirozeně a v klidu. Těšil jsem se na opravu domu a začal hned s vyklízením. Najednou byla náplň života, která dávala smysl. Někteří čekali, že uděláme cukrárnu. A my jsme začali s rekonstrukcí domu. Věděli jsme, že je třeba mít základ, od kterého se může vyvíjet další činnost. Už to nešlo, vrhnout se do podnikání a bydlet provizorně. Život nás naučil, že dlouhodobě to tímto způsobem nejde.
Celých deset let si přeju cukrárnu zpátky a zase to nevyšlo. Nemrzí mi to. Jenom se divím, jak se ty přání plní. V podstatě nebyl den, abych nemyslel na vlastní cukrárnu. A stále není. Také vím, že " dvakrát do jedné vody nevstoupíš", takže nová cukrárna může být něco úplně jiného, než mám vzpomínky a představy, takže možná, že to vlastně ani nechci.
Problém je, že současná společnost vyžaduje práci. Za kterou teprve dává odměnu. Nevím, nevím, kdybych měl dost peněz, jestli by se mi chtělo pracovat. Ale na opravě domu pracuji. Ráno vstanu, jdu do práce - třeba na půdu a pracuji až do večera. Tak možná bych tu cukrárnu taky udělal, i když s úplně jinou motivací. Já jsem spíš workoholik, než bych vyhledával odpočinek. Když mi něco (práce) baví, nevím, kdy přestat. Když mi nebaví, nevím kdy začít. Proto vlastně jsem ještě pořád bez práce. Oprava domu mi naplňuje. Myslím, že na stavbě vlastní prací ušetřím víc, než bych vydělal v zaměstnání.
Já jsem vlastně nikdy stavět nechtěl. Za mlada mi stavba domu otrávila natolik život, že už jsem to nechtěl nikdy zažít. Asi proto jsme bydleli v bytě. Ale už je to zpracované, zažité, není tam odpor a tak jsem to asi už dovolil a můžu pracovat na domě. Mám čas, mám peníze, mám chuť…, kdo to má?? Prostě ideální situace. Kterou jsem vytvořil já. Tím, že jsem se naučil být trpělivý, odpustil jsem si, jsem vděčný, že se můžu věnovat sobě, svým zálibám. Také jsem objevil nové záliby, které jsem dříve nepřipustil pro nějaké strachy, třeba, že si bude někdo něco myslet či co. Když někdo nepracuje, nevydělává, má pocit, že nic nesmí, že si nic nezaslouží. Lidi se ptají, jestli už pracuje, jestli už se mu daří lépe, aby s ním nemuseli míti soucit. Tohle je nejtěžší ke zpracování. Protože jsem si nedovolil připustit, že já se mám lépe než ostatní, protože nemusím do práce, která mi netěší. A můžu úplně v klidu, si organizovat den jen s tím co mě těší. Mám teprve čas na uskutečňování svých přání. Kdo to má?? Hodně lidí to má, ale neví o tom. Já jsem si to uvědomil, dovolil jsem si to, a tak to mám. Peníze, kupodivu k tomu nepotřebuji. Za vlastní snění, uvědomování si, za to se nemusí platit. Zdá se, že pořád platí, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. Není to fráze. Člověk to zjistí, uvědomí si to, až když si začne myslet, že situace nemá řešení.
První a zásadní úspěch byl, že se po více jak roce prodal byt. Prodal se, až když jsme ho začali vyklízet, vylepšovat a pomalu se smiřovat se situací, že nám zůstane. Až když jsme to neměli jako jedinou záchranu, jak se dostat k penězům. V podstatě nám to začalo být jedno. S cukrárnou to bude taky tak. Až už mi to bude jedno, už to vlastně ani nebudu chtít, pak bude cukrárna a zřejmě i práce, tedy výdělečná činnost. A pravděpodobně je to stejně i s penězi. Až už je nebudu čekat, budou a jsou tady

Aktivita-kapitola 14

26. února 2015 v 10:24 | PF |  aktivita-kapitola 14
Aktivita

Tak a právě jsem z ničeho vytvořil problém a to, že tohle psaní nemůžu dát nikomu přečíst, dokud nebudu mít hojnost. Teoreticky by to měla být legrace. Jenom budu koukat do blba. A před tím si říct, že je to vlastně úplně jedno, co bych si přál, ale hojnost by se hodila.
Tak já jdu zkoušet. Ono nedělat nic, je také kumšt.
Původně jsem chtěl toho napsat víc, ale když je to tak jednoduché. Je to vlastně o ničem. Tak o čem mám psát. Dokončím to, až bude ta hojnost. Třeba potom bude o čem psát.
Hojnost nepřišla. Přišlo ráno a s ním bolení zad nebo kyčle, to nevím přesně. Asi jsem koukal do blba blbě. Z těch zad jsem dost rozčarovaný. Hned ráno jsem to zkoušel léčit dle "Okamžitého léčení" pana Kinslowa a nic se zatím neděje. On sám tedy říká, že když léčíme, hlavně sebe, může se stát, že na tom ulpíváme a tím to nic kazíme a výsledky jsou malé nebo žádné. Zdá se, že pro mě není jednoduché dělat něco, aniž bych cosi neočekával. Vždy, ať dělám cokoli, je to z nějakého důvodu. Není to pro nic za nic. Pravda je, že když se někdy stane a člověk se zahledí do blba, tak je to v podstatě bezdůvodně. Být chvíli nepřítomný je takový rauš uprostřed denního ruchu. Je to příjemná chvilka. Než nám někdo zamává před očima.

Informace z ničeho nic


Jak jsem, či se snažím být aktivní a činorodý, tak si vlastně sám bráním. Jinými slovy honbou za kvalitou života si ničím kvalitu života. Večer jsem se aktivně hnal za léčením sebe i peněz a asi jsem moc spěchal. Sice ty záda už jsem cítil večer. Ale málo. A jsem opět u celkového zpomalení života. Promyslet co chci, odpustit všem předem, být vděčný za cokoli a nic neočekávat, a pak teprve něco začít nebo někam jít. Když něco bolí nebo to člověka trápí, musí si uvědomit, že to bolí, že ho to trápí, aby věděl co řešit. Když se bolest potlačí a neuvědomujeme si jí, tak teoreticky není co řešit, co léčit. No nevím, občas si uvědomuju, že peníze až tak nepotřebuju. Třeba bych měl léčit peníze, jenom když si uvědomuji nedostatek. A to v posteli nebo v křesle moc není. To asi tak nebude. Na takové léčení je potřeba klid a ta bolest nebo trápení se dá uvědomit zpětně, a člověk hned ví, co má dělat. Nedostatek peněz, i když ho zrovna nepociťuji, také vím, že mám platit víc, než mám příjem.
Zdálo se, že vytáhnout zdraví z nic nebo peníze z ničeho nebo jinou potřebu získat z ničeho je normální přírodní úkaz. Ale zjevně nic je pro mě velká neznámá. Řekl bych, že nejen pro mě. Najednou mám pocit, že jsem úplně běžný člověk nijak se nevymykající z průměru. Zajímavé. Na začátku jsem měl dojem, že jsem dost výjimečný a hlavně hodně jiný než ostatní. Někdy se mi zdálo, že jsem mimozemšťan. Že tady ničemu nerozumím. Vypadá to, že moje stavy nechápání okolí, či situací, nevznikly z mé výjimečnosti, ale z netolerance. Z nevděčnosti. Teď když by se mi hodilo, aby ostatní byli stejní jako já, tak najednou moje výjimečnost mizí. Kolik si toho asi ještě namlouvám. Kdybych sám sobě nenamlouval, co všechno můžu, možná bych necítil nedostatek, ale hojnost a nemusel bych nic řešit. Když se hledá jen naděje, hledají se způsoby řešení, ať možné nebo nemožné, stane se z ničeho nic a zcela plíživě, že nakonec stejně přijde beznaděj. Prostě dojdou možnosti. Rozum už nic nevymyslí. Před námi se objeví nic. Nezbývá, než se smířit s realitou, s tím co je. Teprve když je před námi nic, je možné začít něco řešit. Čím dříve budeme vděčni za realitu jaká je, přestaneme bojovat, tím nám bude snáze, lehčeji, veseleji a řešení přijdou jakoby samy od sebe.
Když už to takhle vím, jsem zvědav, kdy to začnu využívat, kdy se začnu uvědomovat a ztotožňovat s tím, že tak jak to je, je to, to nejlepší. Konec konců, sedět doma, chodit po výletech a starat se jen o sebe není tak špatné. Vlastně proč bych se hrnul do práce.
Co je realita? Že peníze nedojdou nebo že peníze dojdou? Nebo co je naděje? Že peníze nedojdou nebo že peníze dojdou. Nabízí se jisté možnosti. Že ano. Dá se také zapřemýšlet nad tím, že všechno je jinak, než to vypadá. Ale to už je pustá rozumová úvaha, která nehledá řešení.
Rozeznat, kdy už je konec, kdy začíná nic a kdy je ještě naděje a má to řešení, je asi problém. Proto je asi dobře si to nic v mysli vykonstruovat a uvědomit si sebe už na konci u nic a použít to nic, dovolit ničemu ať to řeší. Smířit se se situací dříve než nastane a chovat se jako by už nastala. Být vděčný za to co ještě zbylo. I kdyby to bylo nic. Protože když máš nic, tak jsi vděčný i za korunu. Když máš korunu, jsi vděčný i za pětikorunu, ale když máš naději, tak nejsi vděčný ani za tisícovku. A tak je to dokola, dokud se na to nepřijde. Láska, odpuštění, vděčnost.

Já musím být opravdu zabedněný chlap, když to všechno vím a nemám příjem. Hledám problémy, tam kde nejsou a nevidím problémy, tam kde jsou. Jako jsem vyrobil problém, že to nemůžu dát nikomu přečíst, dokud nebudu mít hojnost. Je to nesmysl. Když to dám někomu přečíst, může mi včas říct, že to jsou jen hlouposti, že je všechno jinak. A mně se uleví, protože nebudu tím pádem tak zabedněný. Řeknu si, zaplať pán bůh, že jsem jen průměrný člověk.

Nic - kapitola 13

25. února 2015 v 9:52 | PF |  Nic - kapitola 13
Nic
Teď s odstupem více jak jednoho měsíce už vím, že žádná cukrárna nebude. Jestli prodáme byt, tak poplatíme co půjde, pošleme klukům po sto tisících a zbude nám tak maximálně na auto nebo to zůstane jako rezerva. Třeba budu pořád ještě bez práce. Dnes je to půl roku, co sedím doma. Všechny svoje sny tím sezením doma zase neguju. Přitom mám největší prostor pro vytváření svého snu. Když to není přesně, co já chci, tak to tam nějak nevidím a vnímám to jako velký ústupek, kompromis, který mi od mého přání vzdaluje víc a víc. Jako by to moje přání bylo zcestné. Jako by nepatřilo do mého života. Pořád se říká, když si něco přeješ, tak se ti to vyplní. Dřív nebo později. Co je asi to později? Nebo mám čekat, když nastoupím do zaměstnání jako agronom, že se z toho nějak vystříbří cukrárna? Já už tu cukrárnu asi nechci. V podstatě se mi děje úplně všechno co nechci. Nechci být bez práce, tak sedím doma už půl roku, nechci dělat pekaře, tak mi v Německu posílali jen do pekáren. Nechci pracovat na pile, tak mi kamarád nabídl místo na pile. Nikdy jsem nechtěl škodovku, auto, tak mám babičky škodovku. Nikdy jsem nechtěl bydlet v bytě, bydlím v bytě. Když to tady čtu, tak to vypadá, že nejsem svéprávný. Že vlastně o svém životě vůbec nerozhoduju. Moc jsem tedy nepokročil. Mám pocit, že jsem letící kámen. Tím pádem mi zcela uniká smysl, proč jsem sem vlastně lezl. Nic jsem nepochopil, nic jsem se nenaučil. Jenom čekám, až dopadnu. Zdá se, že mi škola života moc nebaví a nejde. Dnes jsem ale negativní. Raději toho nechám a počkám na lepší náladu.
Lepší náladu už mám dva dni. Sice když jsem si přečetl poslední odstavec, skoro jsem propadl zpátky do deprese. Mám ale systém, jak z deprese ven, tak můžu v klidu rozjímat.
Včera jsem vyrazil do Německa na pracovní úřad. A oni byli milí a ochotní. Cestou jsem si to tak trochu nezúčastněně plánoval. Byl jsem za tři minuty hotov. Nic jsem nevyřídil, přesto spokojen. Prošel se s Poly (pes) po Zwieselu, slunce hřálo a cítil jsem se moc dobře. Prázdná kavárna proti Luciovi byla pořád prázdná a nabízela spoustu možností, někteří lidé mi zdravili a já jsem zdravil některé lidi. Dokonce se i někdo usmíval, na psa. Namířil jsem si to za odměnu, že mám tak příjemný pocit do pražírny kávy na espreso. Abych příjemnost ještě umocnil. Samozřejmě, že mě poznali. Tři měsíce nepřítomnosti není tak moc. Co se týče obchodu, jsou profesionálové, ať je to jak chce, bylo to milé. Káva dokonalá. A dokonce tam přišel jeden opravdu známý - Pit a skoro mi nabídl práci. Mohl jsem v klidu jet domů. Do večera jsem si užíval. Večer mi přišlo na email od potencionálního zaměstnavatele další poděkování a politování, že mi nemůžou zaměstnat, přestože mám zájem o jejich práci. Byl jsem opět chvíli v beznaději, ale nakonec jsem byl rád. Protože na mě čeká něco mnohem lepšího. Já tedy nevím co, ale bude to asi bomba.
Teď rozjímám, jestli je pro mě lépe dělat s Pitem reklamu nebo sám cukrárnu. Problém je, že Pit to přímo neřekl, že by měl pro mě práci a na cukrárnu zase nemám peníze. Takže zase očekávám něco, co se očekávat nedá.
Je to možné, že pořád ještě nemám peníze?
Nedávno jsem četl knihu o ničem. Jak nic je potenciál všeho. Že z ničeho se všechno tvoří. Že v nic se teprve stvoří myšlenka, která způsobí, že něco vznikne. Že nic nás může vyléčit. Tím, že dokáže nás vrátit do nic a poslat zpět opravený. Způsobem, že v nic není čas. Čas je vlastně výmysl lidí, v kterých se zrodila myšlenka a vymyslela čas. Kdybychom čas nevymysleli, tak tu žádný čas není. Jako peníze. Kdybychom je nevymysleli, tak se obejdeme bez nich. Tak nás nic jen přesune do míst, kde jsme byli bez nemoci a pošle zpět. Nebo nás přesune do míst, kde jsme byli bohatí a pošle zpět. Je to prosté. Je třeba se zastavit v mezeře mezi myšlenkami s předchozím záměrem. A nic už ví, co má dělat. Co chceme v nic dělat může být předem ujasněno, protože v nic nejsou myšlenky a může se tam zrodit úplně něco jiného. Ale vždy pro nás prospěšného. Nic je vlastně - " koukání do blba". Není to meditace. Meditace může být něco jako rozebírání myšlenek nebo stav bez myšlenek. Koukání do blba je něco jako pozorování situace bez zjevného nápadu. Pozorujete myšlenky, až najednou zůstanete mezi nima. Je to, že se díváte na to, že si uvědomujete, jak si nic neuvědomujete. Pan Kinslow to nazval eucit. Něco jako pocitová euforie. Ono o ničem se dost špatně mluví, natož píše. Nicméně, mohu potvrdit, že co se týče léčení, tak to funguje. Mám svou vlastní zkušenost, kterou vlastně nemám, protože jsem nic nedělal. Ale manželku přestalo bolet břicho, mě přestaly bolet záda a různé jiné drobnosti, jako, že se snadno zklidním nebo dokonce zklidním partnerku. Teď dokonce v nic hledám ty peníze. Prostě je jen z ničeho dostat.
Nic

Když si právě nyní uvědomuji, jak daleko jsem se dostal od napsání první stránky, tak mám chvíli pocit, že jsem tam, kde jsem byl a chvíli jistotu, že jsem ušel velký kus cesty. Na začátku jsem chtěl peníze za nic. A nyní už chci peníze z ničeho. Ne za něco, to ani za nic. Ale z nic. Potvrzuje se domněnka, že je pro nás všeho dostatek, že je všeho neomezené množství, že není nutná nouze. Jenom stačí si vzít, co člověk potřebuje. Tak tohle se od nás ti mimozemšťané chtějí naučit. Protože my už jsme to uměli dávno a oni ne a jestli jo, tak to taky popletli. A my si teď musíme jen vzpomenout. A už se to pomalu daří. Kde jinde by všechno mohlo být než v nic. Když jsme tu nebyli, tak tu všude bylo nic. A hle. Najednou zeměkoule, najednou vesmír, najednou lidi…. Kde to všechno bylo před tím, když tu bylo "jenom" nic. Omezené zdroje jsou také výmysl, jako čas, jako peníze. Kdyby někdo dříve vymyslel omezené zdroje než vesmír, tak by asi nebyl. Naštěstí ten Nikdo nebyl tak omezený, jako jsme my teď.

já, já, já - kapitola 12

24. února 2015 v 9:52 | PF |  Já,já,já-kapitola 12

Já,já,já,

Zajímavé je, jak si většina lidí myslí nebo jsou přesvědčeni o vlastní vyjímečnosti a jedinečnosti. A když už mezi lidmi nehlásí "víte, kdo já jsem?", jsou aspoň přesvědčeni o nekonečné váze svých slov a činů. Úplně ideální by bylo, aby ostatní v němém úžasu naslouchali, co vypadne z jejich zlatých úst. Samozřejmě přeháním. Přesto ale, v určitých chvílích svůj názor každý obhajuje způsobem, jako by neexistovala jiná možnost. Jako by jiná možnost zbořila jejich celoživotní existenci.
Takhle jsme se chovali při zavírání cukrárny. Přesvědčeni o vlastní důležité pravdě. Důležitost naší pravdy byla nejen cizím lidem zcela nepochopitelná, ale také zcela lhostejná. Když chceš trpět, tak trp. Dokud se mi to nedotýká, je mi to jedno. Nemusím to chápat, mám svých starostí dost. Každý se chová zcela nezaujatě na potřebách druhého, ale zcela zaujatě na potřebách svých. Snadno se stane, že celoživotní existence se boří zrovna tím, že se neriskla jiná možnost, než ta, kterou jsme prosazovali. Byli jsme netrpěliví, příliš jsme spěchali, měli jsme strach hledat jiné řešení, protože "hrozilo", že budeme pokračovat v relativně (pravděpodobně) bezvýchodné situaci.
Netrpělivost se učím zvládat. Je to ale očistec. Jsem nezaměstnaný už pátý měsíc. Nikde, kam jsem napsal, mi vlastně nechtěli. Tam, kde mi chtěli, jsem je odmítl, protože ten první mi práci slíbil, nakonec, ale nedal. Teď mi kamarád nabídl práci na pile. Já jsem ho po týdnu rozhodování odmítnul. Hledám tu správnou práci. Chci být spokojený a být svým pánem. Nechci nutkavou potřebou vyřešit situaci a propásnout tu správnou příležitost. Sice nevím přesně, jak ji poznám, ale když z toho nemám radost, tak si myslím, že by to nebylo nadlouho. A možná bych pak udělal kamarádovi problémy a sobě taky. Teď si to tady omlouvám. Včera ale, když jsem ho odmítl, jsem byl celý den vyřazen z jakékoli činnosti. Jinými slovy, byl jsem na nervy. No, trochu mi při rozhodování pomohla moje žena, že nemusím za každou cenu do práce. To, že nemáme peníze, jí až tak nevadí. Říkala, já přijdu z práce a chci jen spát, tak na co peníze. Má totiž tu práci, kterou vzala za každou cenu. Tak já se snažím být klidný a přát si to, co jsem si přál před tím. Zvládnout netrpělivost není vůbec jednoduché. Je to jako když sirény volaly, pojď k nám, my tě ochráníme, budeš v bezpečí. A nakonec
by člověka umořily.

Vodník



V posledních dnech jsem si uvědomil ještě jednoho šotka, který může blokovat příjem peněz. Lakomost. Já jsem nehorázně lakomý. Já hrozně rád lidi obdarovávám. Ale jen tak zvenčí, drobnosti. Když mám obdarovat někoho, kdo pro mě nezištně něco udělal, tak mi to tak nějak nenapadne. Musím to mít předem vymyšlené, že to je třeba udělat, a pak jsem schopen dát odměnu. Ale absolutně netuším, jak vysokou. Tak zase dávám zbytečně moc. A lidi si myslí, že mám na rozdávání a chtějí mi ošidit. Což se jim často daří. Uvědomil jsem si to teď, když nejsou peníze. Nemůžu pustit korunu. Nejdu na kávu, nejdu na pivo, nejdu nakoupit, nejdu nikam, abych neutratil. Ovoce je drahý, pivo je drahý, jít do bazénu je drahý. Jsem doma jak ve vězení na nervy, abych neutratil. Můžu se divit, že ke mně nemůže nic přijít. Já bych nejradši ani neotvíral dveře, aby se nevyvětralo. To je přístup hodný blázna. Žena mi říkala, jeď někam se podívat, přijdeš na jiné myšlenky a něco tě napadne. Nakonec jsem vyjel do Plzně na veletrh zaměstnání a vzdělávání. Zástěrka, abych vylez z domu. Prošel jsem (kolem) třičtvrtě kaváren a cukráren okolo náměstí. Byl jsem zklamaný. Konečně jsem si dal jedno preso na odpočinek. Takovou šťávu za čtyřicet korun. Draho, ne útulno a bez zájmu. Když jsem se odpoledne vrátil domů, zjistil jsem, že mi chybí tisíc korun. Ztratil jsem je. Tak se bojím o ty peníze, že radši samy odchází. Lakomost je velmi nebezpečná nemoc. Tu budu léčit taky těžko. Ta není na povrchu, je uvnitř. To co je na povrchu, je vidět. Je to jen póza pro lidi. Co je uvnitř, není vidět, je pravda. A já tam mám mezi jiným i lakomost. To bude stát peněz, než ji vyléčím. Není to nejlepší přístup, ale je to začátek. Něco se děje. Ono to přejde. Dívám se nezúčastněně na sebe z výšky a vidím se jako schopného, mladého muže, který má vše před sebou. Od dneška si představuji, jak nacházím dvoutisícovku jen tak ležet složenou na zemi. Jestli ji najdu, tak je i lakomost uzdravená. Jen s tím odpouštěním mám potíže. Nestačím všem všechno předem odpustit. V Plzni jsem si vyhlédl kavárnu k pronájmu a chtěl jsem si tam dát kávu. Ve snu mi nenapadlo, že to bude tak velký "pajzl". Vrchní si tam s někým povídal. Nikde nikdo. Ohlásil jsem mu u baru, že chci preso a čekal. Po dvou minutách jsem odešel. Vrchní neměl čas mezi řečí mi udělat kávu. A to jsem s ním chtěl probírat pronájem a prohlédnout si to. Doufám, že to nebyl majitel, to bychom se asi nedohodli. Když to nebude, tak to nebude. Stejně se bojím, že to bude drahý a že na to nebudu mít. Já na to nemám ani, kdyby to bylo levný. Ale moudré knihy říkají, že peníze se nemají řešit. Že se má jít za tím co člověk chce. A já celých deset let chci cukrárnu, zmrzlinárnu. Tak jsem si ji objednal a teď se tak bojím, že nevím, jestli to chci. Peníze vůbec nemám, pro strach, čas řešit. Vrchnímu jsem neodpustil nepořádek, špínu a neochotu. To se mi to kritizuje.

jen tak mě napadlo

23. února 2015 v 10:52 | PF |  Já,já,já-kapitola 12
Jak je zajímavé, jak si většina lidí myslí nebo jsou přesvědčeni o vlastní vyjímečnosti a jedinečnosti. A když už mezi lidmi nehlásí "víte, kdo já jsem?", jsou aspoň přesvědčeni o nekonečné váze svých slov a činů. Úplně ideální by bylo, aby ostatní v němém úžasu naslouchali, co vypadne z jejich zlatých úst. Samozřejmě přeháním. Přesto ale, v určitých chvílích svůj názor každý obhajuje způsobem, jako by neexistovala jiná možnost. Jako by jiná možnost zbořila jejich celoživotní existenci.
Takhle jsme se chovali při zavírání cukrárny. Přesvědčeni o vlastní důležité pravdě. Důležitost naší pravdy byla nejen cizím lidem zcela nepochopitelná, ale také zcela lhostejná. Když chceš trpět, tak trp. Dokud se mi to nedotýká, je mi to jedno. Nemusím to chápat, mám svých starostí dost. Každý se chová zcela nezaujatě na potřebách druhého, ale zcela zaujatě na potřebách svých. Snadno se stane, že celoživotní existence se boří zrovna tím, že se neriskla jiná možnost, než ta, kterou jsme prosazovali. Byli jsme netrpěliví, příliš jsme spěchali, měli jsme strach hledat jiné řešení, protože "hrozilo", že budeme pokračovat v relativně (pravděpodobně) bezvýchodné situaci.
No to mě napadlo, že vždy eistuje dobré řešení. Dokonce lepší, než by člověk rozumem vymyslel. Stačí jen pustit logické rozumné přesvědčení a něco risknout.Mrkající

trpělivost-kapitola 11

23. února 2015 v 10:11 | PF |  trpělivost-kapitola 11
Trpělivost

Tak ještě se mi tam vyrojili nějací šotci. Představivost běžným rozumným lidem nevědomky komplikuje život. Protože představit si, jak je něco špatně, to nám jde samo. Pak se divíme, jak jsme negativní a rozmrzelí, bez nápadů. Strach vymyslí, jak něco nepůjde a představa to potvrdí. A je to jasné. A ti méně rozumní lidi mají plné ruce práce, aby odlehčili situaci a našlo se řešení. Představivost máme, aby nám pomáhala. To je jako dobrá vlastnost.! Bohužel každá dobrá vlastnost se musí pěstovat a rozvíjet. Jinak je z ní špatná vlastnost. Představivost je vizuální, sluchová, čichová a dokonce i hmatová. A všechny se dají přivést k dokonalosti. Že můžeš vidět kdykoli, cokoli. Stejně tak slyšet, cítit, nebo se dotknout. Síla představivosti se dá podpořit emocí. Negativní emoci, představu, způsobuje strach a všichni jí věříme. Pozitivní představu způsobuje láska. Zajímavé je, že pěknou nebo neutrální představu musíme většinou vědomě zpracovat, abychom získali emoci. Musíme ji trénovat. Když si dokážu představit, že zítra potkám samé usměvavé lidi, usměju se při té představě, mám velkou šanci, že je potkám. Představa provázená emocí, je velmi silný pomocník na splnění přání. Dnes jsem byl na brigádě u Periho. Moc se mi tam nechtělo, ale nabízená pomoc se neodmítá. Představil jsem si na sekundu, jak mi tam Jiří (taky kamarád) pomáhá s přípravou. Taky na mě nemusel mít čas. A pomohl, měl čas a bylo to snadné. Tohle mi už docela jde. Ale představit si, jak mi někdo dává kupu peněz, to mi nejde. Po každé tam do toho něco vleze. Nějaký ustrašený šotek. Zřejmě nevím, co bych s těmi penězi dělal. Aha. Možná by bylo lepší, kdybych si procítil a představoval dům, který kupujeme, jak zařizujeme cukrárnu, jak žena dělá přednášky, jak zařizujeme dům, jak k nám jezdí děti s dětma, jak se bavíme v teple u krbu, jak obchod běží bez stresu, jak jsou zaměstnanci spokojení a zákazníci také, jak je pro zákazníky zážitek navštěvovat naši cukrárnu, jak bez problémů jezdíme na dovolenou, jak jsme se ženou spokojeni, naplněni a radostni. Jo. Na peníze mám negativní myšlenky. Proto nejdou. Ale tohle cítím, jako že se na to už těším. Hotový, krásný situace si představovat musím a ne peníze. Peníze se nemusí vůbec zúčastnit. Peníze připlavou samy, nikdo je nebude hledat. Prostě tu najednou budou dle našich potřeb. Extrémě bohatý člověk se jenom usměje nad nějakou představou a druhý den mu zvoní u dveří. Je mu jedno, jestli to bude, jenom se lehce pobavil tou představou a řekl si, " to by šlo". Tak já si to napíšu extra na papír, abych to neměnil. To by šlo.
Hlavně bych neměl být netrpělivý. To je taky šotek protivnej. A Já, jsem netrpělivý. Netrpělivost je tak hloupá a protivná, že vlastně obtěžuje i ostatní. Nikdo nemá klid.
Chci všechno hned. A když se to neděje hned, jak já to chci, tak přestávám vědět, jestli to opravdu chci. Nebo když někde čekám. Na něco nebo na někoho. Jsem tam zbytečně hodinu předem a během chvíle jsem nervózní, že to ještě není. Takže, když je konečně ten správný čas, tak já už jsem na odchodu, zklamán, že to zase nevyšlo. Malinko jsem to přehnal. Ale jen proto, abych si víc uvědomil, jak netrpělivost může všechno pokazit. A co teprve úkoly, situace, přání, které nemají přesný termín. Můžu se divit, že nemám milion, když od druhého dne od vyslovení přání, jsem nervózní.? Už se ale zklidňuji. Už nechci milion. A nemusí to být hned. Chci dům, cukrárnu, dovolenou, spokojené zákazníky i zaměstnance, chci děti na návštěvě, ženu spokojenou. Dům a cukrárna by mi stačily začátkem příštího měsíce, dovolenou mám teď a děti se občas ukážou. A spokojená manželka? Když není v práci, tak je celkem spokojená. Teď jen, aby moje hmotné potřeby nenarušily tuhle pohodu. Chci dokonce, aby ji navýšily, ale není to podmínkou. A není ani podmínkou, aby dům, cukrárna a všechna ta spokojenost byly už začátkem příštího měsíce.
Nepříjem

To ale zvládám vědomě netrpělivost.! Chtělo by, abych to do zítra zapomněl. Abych si netrpělivě neopakoval, jak je mi to vlastně jedno. Protože v té vteřině, už je to zase nezvládnutá trpělivost. A chtít druhý den něco jiného, je úplně stejné. Když je člověk trpělivý, tak asi dělá přes den všechny možné obyčejné věci, soustředí se na ně a nic neočekává. A když je najednou na smrtelné posteli, tak si jen řekne " no, asi to nemělo být". Mám takový pocit, že o trpělivosti nemám ani tušení. Buď je to tak hluboká moudrost, že nejsem schopen ji ani ocenit, nebo je to jinak. Ano všechno je jinak. Trpělivost je moc dobrá, potřebuje ale hranice. Aby se poznalo, kdy už začíná lenost nebo strach. Když tedy trpělivost překročí hranici, nejlépe předem domluvenou, třeba jen pro sebe potichu řečenou, nastupuje lenost, pohodlnost, nebo strach. Strach je to tehdy, když člověk má rozhodnuto, co potom, ale přesto to neudělá. A lenost, když ani neví co dál. Strach je to také, když už současná činnost působí bolest. Třeba, když jsme končili cukrárnu. Měli jsme strach, že neuplatíme všechny pohledávky, které se objeví. Raději jsme ukončili činnost. Ukázalo se, že tímto způsobem, není možno uplatit pohledávky ani trochu málo. Všechno bylo jinak, než jsme si naivně mysleli. Před tím tam byla aspoň možnost. Třebaže, jsme ji v dané chvíli neviděli. Nechtěli vidět, mysleli jsme, že to bude velká bolest. Báli jsme se toho, co jsme předpokládali. Navíc mylně. Od té chvíle už nám nic neleželo u nohou. Všechno začalo být na hony vzdálené a teprve bolestivé. Někdy je třeba trpělivost opravdu božská. Zdá se, že jsem se to dozvěděl o deset let později. Dnes už zase vím, že je lépe "pozdě, nežli později". Netrpělivost a strach je skoro to samé. Největší strach způsobují mylné domněnky. Většinou, když už člověk ví co je správně, nemá strach. A netrpělivost, jen strach zakrývá před ostatními. Tak trochu jsem zpět u zpomalení života. Co se dělá rychle, dvakrát se dělá. Člověk pak nepostupuje ve stoupající spirále, ale v kruhu.

Nabízí se otázka, jestli je strach, či netrpělivost užitečná. Kdykoli se vrátím k ukončení cukrárny, řeším, jestli to bylo dobře nebo špatně. Nemám v tom v podstatě jasno. Vždy tyto úvahy končí tím, že to bylo dobře a že nelituju. Ale za čas mám otázku zpět k řešení. Takže asi trochu lituju. Vím, že lituju hodně, protože si myslím, že to šlo zvládnout. Vím také, že v dané chvíli to asi zvládnout nešlo. Nebylo o koho se opřít. Všichni byli pro i proti. V podstatě, co jsi navařil, to si sněz, hlavně po nikom nic nechtěj. Z hlediska charakteru mé osobnosti, z hlediska kvality života, bylo správně ukončit činnost. A protože dnes vyzdvihuji kvalitu života na nejvyšší příčky a samozřejmě i charakteru, bylo to správné rozhodnutí. Z hlediska vytrvalosti a strachu před ponížením a před sebou, začít situaci řešit zcela sám, to bylo špatné rozhodnutí. Takže jsem na nic nepřišel. Vlastně přišel. Tenkrát jsem neměl tu vytrvalost. Ponížení jsem nezažil, kromě vojny a samostatně se rozhodovat v patové situaci, bez očekávání podpory zvenčí jsem také nezvládl. Toho všeho jsem si užil až po cukrárně. Dnes bych to měl umět. Ale s ohledem na to, že nemám práci, to vypadá, že se točím v kruhu, tedy, že to pořád ještě moc neumím. To je překvapení. Opravdu nevím co je tedy správně.

strach uvnitř nás

22. února 2015 v 14:17 | PF |  vzpomínky-kapitola 10
Mám v záloze ještě nějaký ustrašený šotky. Třeba pomůžou oni. Už samotný slovo strach nahání strach. Často se to komolí na stres. Protože strach se považuje za zbabělost.
Dnes jsem měl stres v práci, šéf si na mě zasedl. V podstatě chtěl říct, že se bojí, že šéf mu bude způsobovat bolest. Psychickou samozřejmě. Před fyzickou bolestí se už umíme celkem dobře ubránit. Psychická bolest je tak trochu nepostřehnutelná. Nedáváme ji příliš najevo, potlačujeme ji. Tím si v sobě děláme hluboké rýhy. Tento strach, bolest nám brání v rozpomínání. Tím jsme ovládáni. Když už si to vyříkáme, hádáme se, myslím, že to takové škody nenadělá. Strach je prostředek, který dokáže člověka znehybnit, nemůže mluvit, nemůže jednat, najednou vypadá úplně hloupě, strach je nejsilnější víra. Když si něco přejeme ve strachu, tak se to většinou splní. Přitom je to, přesně to, co vůbec nechceme. Děda říkal často synovi," nelez na ten strom, spadneš"! Tak Vojta vylezl na strom a spadl. Děda ještě říkal " zlomíš si nohu, když spadneš", tak si Vojta zlomil i nohu. Psychický strach se dá eliminovat účinně odpuštěním. Když nás někdo týrá stresem, můžeme mu odpustit, protože je jasné, že on jedná také ze strachu. Kdyby nejednal ze strachu, nebyl by asi problém se domluvit přijatelně pro obě strany. Ale díky strachu na jedné straně, jsme občas dotlačení do nepříjemné situace. A můžeme stokrát odpouštět.
Strach je také motor a silnější než pýcha. Jenom pracuje na jiném principu. Strach je vlastně pud sebezáchovy. Stejně, jak někdy strach ochromí, tak dokáže dodat velikou sílu a odolnost.
Strach
Strach, stres dokáže zastavit všechny činnosti v těle a soustředit se jen na únik. Není hlad, necítíme únavu, nevidíme překážky. Moudré knihy říkají, že je v činnosti plazí mozek. Ten nám zbyl ze zvířecí říše. Zvířata jej používají běžně na záchranu života. Nám by také zachraňoval život, kdybychom neměli náš normální mozek. Ten dokáže vyhodnotit situaci, a většinou nám řekne, že není třeba utíkat a když se zklidníme, stres pomine, spustí zpátky činnosti v těle. Tělo začne trávit, léčit se, může nás rozbolet břicho nebo zuby nebo hlava. Břicho teprve zareaguje na stres, zuby reagují na výsledek, nevíme jak to řešit. Jsme nerozhodní, jestli odpustit nebo se mstít. Začneme si to vyčítat a přidá se ještě bolest hlavy. Takže stres, strach, nás dobře školí. Sami sebe školíme. Když někde v nabídce zaměstnání požadují odolnost proti stresu, mají na mysli, že nebudete nemocní. A já hned vím, že je to otrocká práce. Kvalita života je tam pouze zdánlivá. Každý rozumný člověk, který upřednostňuje svůj rozum, svou naučenou inteligenci, si řekne, nějaký stres vydržím, bude to perspektivní práce. Ale rozum pracuje až po strachu. Vyhodnotí strach a podle toho se zachová. Strach velí utéct, rozum hledá jiné řešení a potlačí strach. Tělo je v podstatě na útěku, má pozastavenou činnost, a přece řeší úlohy a pracuje, jakoby se nic nedělo. Za chvíli tělo selže, onemocní. Inteligentní zaměstnavatel zdůrazní "odolnost proti stresu" a hledá nového v mysli stále zaseklého pracovníka. Přirozeně inteligentní zaměstnavatel, začne zjišťovat ve firmě, proč má tolik nemocných lidí.
Prožitek strachu nám víc a víc brání v odpuštění, až jsme beznadějní, zcela negativní, stále trochu nastydlí, ukřivdění, a rozčiluje nás celý svět. A hlavně neschopni přijmout, jakýkoli nový nápad. Nevím momentálně o jiném způsobu, jak eliminovat strach, než odpuštěním, láskou a vděčností. Na způsob si musí každý přijít sám, Já používám způsob odpuštění a lásky. Snažím se odpustit a láskyplně je nechávám hloupé tak dlouho, jak dlouho hloupí chtějí být. Na vděčnosti musím ještě pracovat. Abych se s nimi příště mohl sejít bez stresu. Skoro mám teď pocit, že mi strach nikam neposunul, nic jsem neobjevil. Jenom povídání okolo.
Já mám strach silně vyvinutý. Tváří se, jako když žádný není, jako že ho mám pod kontrolou. A vím dobře, že je to zcela opačně. Jsem ve stresu z každé maličkosti. Jsem tedy velmi rozumný. Na jednom testu na základní škole mi řekli, že mám naučenou inteligenci. Normálně bych asi byl hloupý, ale když to mám naučený, tak to není vidět. A místo střední školy mi poslali do učiliště. Takže se snadno může stát, když někdo ohromuje vědomostmi, nebo dělá rozumné závěry, nemusí být inteligentní, i když to tak vypadá. Přímo bych řekl, že takový člověk je ve stresu. A snadno může být alkoholik, aby aspoň na chvíli zapomněl na stres, na strach. Právě mi napadlo, že proti stresu, určitě účinně působí radost. Na to už jsem jednou přišel. Tak to bude ono. Radost vyžene stres, odlehčí situaci a nikdo neonemocní. A radostná práce, ta teprve má šťávu.

Vzpomínky- kapitola 10

22. února 2015 v 11:07 | PF |  vzpomínky-kapitola 10
Vzpomínky

Moje přehnané očekávání jistě souvisí s nějakou vzpomínkou. Třeba, že jsem ve škole vždy všechno udělal špatně a učitel, rodič, čekal, že to udělám dobře. Asi se to občas stalo. Tak mi peskovali, že jsem lajdák. Tak já to dělám všem taky. Dnes už vidím, že to není správně, jak se to dříve jevilo. Řekl bych, že toho bude víc. To se dělo jistě každému. Možná jsem si to víc bral k srdci. Protože já beru všechno vážně. Možná bych to neměl brát tak vážně, a hodit všechno za hlavu. Za mlada jsem si říkal " světe zboř se třeba, mně je to jedno", svět se nezbořil a všechno šlo dál stejně hladce jako dřív. Spíš jsem jen potlačil utlačení. Vytěsnil ze života. A ono to později vylézalo ven a projevovalo se to jako strach. Co se stane? Když mi před čtyřiceti lety někdo vynadal. A teď nějaká situace mi to připomene. Nějaká situace způsobí, že jsem si na to vzpomněl a dostal strach. Jestli pak se také připomenou a evokují, ty příjemné vzpomínky. Asi ano. Jen jich mám nějak míň. Ale jsou. Harry Potter, když se chtěl naučit záchranné kouzlo, musel si také připomenout a uvědomit příjemnou vzpomínku. Dokonce ji podržet v mysli.
Měl bych se tedy více zabývat těmi příjemnými vzpomínkami. Ty mě dokážou zachránit. Tak jo. Já se ale stydím. Příjemnou vzpomínku mám na zmrzlinu v Itálii. Nebo jak jsem si hrál u mámy v posteli pod peřinou. Nebo na bunkry. Asi to chce víc času.
Když chci vzpomenout na něco příjemného, tak dostávám hlad.
Jsou i vzpomínky poněkud hlouběji uložené. Tyhle vzpomínky také asi ovlivňují náš život. Možná také ze třiceti procent. V moderní vědě se jim říká geny. Nebo DNA. Myslím, že díky našemu nepoužívání mozku, jsme se díky vývoji, stali snadno ovladatelní. A možná i naše DNA se za ten čas vývoje změnila. A ten kdo chce lidstvo, člověka ovládat, stačí, aby uměl využívat například kolektivní vědomí. Tím se dostane do té části mozku, kterou neumíme používat a my jsme jako hejno malých rybek v moři. Také jsme ovládali telepatii, překonávali gravitaci, nebo zesilovali gravitaci, dokázali jsme býti na dvou místech současně, všechny tyhle scifi triky si myslím, že jsme uměli. Kdo je neuměl, byl mimozemšťan. Nebo to bylo obráceně? No to je teď jedno. Já to mám takhle. No a, kdo to neuměl, byl dobrý tak na posluhu nebo na práci. Ale tyhle lidi byli spíše výjimky a vnímali je jako degenerovaný, jako pokažený.

Faraon

Ty chytrý, ty obyčejný lidi nevěděli, že umí něco extra a nevážili si toho a snažili se to naučit i ty degenerovaný. A když se někdo dozví věci, které mu nejsou zdrávy, tak je použije nesprávným způsobem. A je malér. I když vypadá jako malý lokální. Může přerůst v globální problém, a tak mohli normální, obyčejný, chytrý lidi vyhynout klidně po přeslici. Ale jeden můj kamarád říká, že je to vždycky všechno jinak. Já mu věřím. Protože je to vždycky jinak než si to myslím. Já si to očekávám jinak. A teď se snažím vzpomenout na to, jaké by to mohlo být, kdyby to bylo opravdu jinak. Jinak, než dokážeme připustit. Já myslím, že máme hodně zatemněno. Někdo na nás volá, tak už se probuď, vzpomeň si, už nespi, potřebuji tvou pomoc. Někteří procitají a vzpomínají, co jen se jim to zdálo.? Takový živý sen, nevím ještě, jestli ještě spím nebo už bdím. Umím, co jsem uměl? A někteří ještě v iluzi spánku to umí. Kdyby opravdu procitli, třeba by to neuměli a třeba by si i vzpomněli. Tak já vzpomínám, protože mám pocit, že se mi zdálo, že to umím. Ve snu mám někdy nohy z olova a někdy se vznáším, jsem všude, vím všechno a neznám problém. Projít zdí, je tak samozřejmá věc, že je člověk vnímá jako přežitek budoucnosti z mého současného bytí. Vzpomenout si, je vlastně něco zcela přirozeného.
Zatím se zdá, že svoji mysl musím ještě trénovat, ještě trochu pročistit závity. Také si každý večer před usnutím zadat, že si chci pamatovat sny, aby se mi ráno snadněji vybavily. Abych si ujasnil vzpomínku a zároveň přebral předchozí události. Protože jak už vím, tělo si někdy dělá, co chce. Hlava, srdce ani břicho nic netuší. Když si přeříkám sen, můžu si uvědomit, z jakého že popudu jsem včera jednal a cosi z toho mám vzít pro dnešek. Docela snadno si můžu představit, že to někoho nemusí bavit, takhle pitvat život. Můžeme být v klidu. Díky kolektivnímu vědomí, to jednou zase budeme dělat všichni a zcela automaticky. Jako teď všichni posloucháme. Koho nevím, ale poslušný jsme.
Jak to jen může být? Já si vzpomenu. Když dám pravou ruku vpěst a nahoru, levou za záda, a pomyslím, komu pomůžu, tak bych měl letět. Nebo néé? Možná to je trochu jinak.
Mám v záloze ještě nějaký ustrašený šotky. Třeba pomůžou oni. Už samotný slovo strach nahání strach. Často se to komolí na stres. Protože strach se považuje za zbabělost.
Dnes jsem měl stres v práci, šéf si na mě zasedl. V podstatě chtěl říct, že se bojí, že šéf mu bude způsobovat bolest. Psychickou samozřejmě. Před fyzickou bolestí se už umíme celkem dobře ubránit. Psychická bolest je tak trochu nepostřehnutelná. Nedáváme ji příliš najevo, potlačujeme ji. Tím si v sobě děláme hluboké rýhy. Tento strach, bolest nám brání v rozpomínání. Tím jsme ovládáni. Když už si to vyříkáme, hádáme se, myslím, že to takové škody nenadělá. Strach je prostředek, který dokáže člověka znehybnit, nemůže mluvit, nemůže jednat, najednou vypadá úplně hloupě, strach je nejsilnější víra. Když si něco přejeme ve strachu, tak se to většinou splní. Přitom je to, přesně to, co vůbec nechceme. Děda říkal často synovi," nelez na ten strom, spadneš"! Tak Vojta vylezl na strom a spadl. Děda ještě říkal " zlomíš si nohu, když spadneš", tak si Vojta zlomil i nohu. Psychický strach se dá eliminovat účinně odpuštěním. Když nás někdo týrá stresem, můžeme mu odpustit, protože je jasné, že on jedná také ze strachu. Kdyby nejednal ze strachu, nebyl by asi problém se domluvit přijatelně pro obě strany. Ale díky strachu na jedné straně, jsme občas dotlačení do nepříjemné situace. A můžeme stokrát odpouštět.
Strach je také motor a silnější než pýcha. Jenom pracuje na jiném principu. Strach je vlastně pud sebezáchovy. Stejně, jak někdy strach ochromí, tak dokáže dodat velikou sílu a odolnost.

Strach

Strach, stres dokáže zastavit všechny činnosti v těle a soustředit se jen na únik. Není hlad, necítíme únavu, nevidíme překážky. Moudré knihy říkají, že je v činnosti plazí mozek. Ten nám zbyl ze zvířecí říše. Zvířata jej používají běžně na záchranu života. Nám by také zachraňoval život, kdybychom neměli náš normální mozek. Ten dokáže vyhodnotit situaci, a většinou nám řekne, že není třeba utíkat a když se zklidníme, stres pomine, spustí zpátky činnosti v těle. Tělo začne trávit, léčit se, může nás rozbolet břicho nebo zuby nebo hlava. Břicho teprve zareaguje na stres, zuby reagují na výsledek, nevíme jak to řešit. Jsme nerozhodní, jestli odpustit nebo se mstít. Začneme si to vyčítat a přidá se ještě bolest hlavy. Takže stres, strach, nás dobře školí. Sami sebe školíme. Když někde v nabídce zaměstnání požadují odolnost proti stresu, mají na mysli, že nebudete nemocní. A já hned vím, že je to otrocká práce. Kvalita života je tam pouze zdánlivá. Každý rozumný člověk, který upřednostňuje svůj rozum, svou naučenou inteligenci, si řekne, nějaký stres vydržím, bude to perspektivní práce. Ale rozum pracuje až po strachu. Vyhodnotí strach a podle toho se zachová. Strach velí utéct, rozum hledá jiné řešení a potlačí strach. Tělo je v podstatě na útěku, má pozastavenou činnost, a přece řeší úlohy a pracuje, jakoby se nic nedělo. Za chvíli tělo selže, onemocní. Inteligentní zaměstnavatel zdůrazní "odolnost proti stresu" a hledá nového v mysli stále zaseklého pracovníka. Přirozeně inteligentní zaměstnavatel, začne zjišťovat ve firmě, proč má tolik nemocných lidí.
Prožitek strachu nám víc a víc brání v odpuštění, až jsme beznadějní, zcela negativní, stále trochu nastydlí, ukřivdění, a rozčiluje nás celý svět. A hlavně neschopni přijmout, jakýkoli nový nápad. Nevím momentálně o jiném způsobu, jak eliminovat strach, než odpuštěním, láskou a vděčností. Na způsob si musí každý přijít sám, Já používám způsob odpuštění a lásky. Snažím se odpustit a láskyplně je nechávám hloupé tak dlouho, jak dlouho hloupí chtějí být. Na vděčnosti musím ještě pracovat. Abych se s nimi příště mohl sejít bez stresu. Skoro mám teď pocit, že mi strach nikam neposunul, nic jsem neobjevil. Jenom povídání okolo.

Já mám strach silně vyvinutý. Tváří se, jako když žádný není, jako že ho mám pod kontrolou. A vím dobře, že je to zcela opačně. Jsem ve stresu z každé maličkosti. Jsem tedy velmi rozumný. Na jednom testu na základní škole mi řekli, že mám naučenou inteligenci. Normálně bych asi byl hloupý, ale když to mám naučený, tak to není vidět. A místo střední školy mi poslali do učiliště. Takže se snadno může stát, když někdo ohromuje vědomostmi, nebo dělá rozumné závěry, nemusí být inteligentní, i když to tak vypadá. Přímo bych řekl, že takový člověk je ve stresu. A snadno může být alkoholik, aby aspoň na chvíli zapomněl na stres, na strach. Právě mi napadlo, že proti stresu, určitě účinně působí radost. Na to už jsem jednou přišel. Tak to bude ono. Radost vyžene stres, odlehčí situaci a nikdo neonemocní. A radostná práce, ta teprve má šťávu.

Očekávání-kapitola9

21. února 2015 v 9:49 | PF |  Očekávání-kapitola 9
Očekávání

Tahle myšlenka mi trochu zaskočila. Ti lidé co k nám chodili, dostali to, co očekávali. Šli do cukrárny, dostali tam, co se dá dostat v cukrárně. Většinou sladkosti. Jednou přišla paní i pro toaletní papír. Tak ten nedostala. Ani jí to nepřekvapilo. Pochopila, že měla špatné očekávání. My jsme měli od cukrárny také špatné očekávání, když jsme nedostali, co jsme chtěli. Ta paní toho chtěla moc. V cukrárně toaletní papír, to je divný. Takže každý nedostává podle svého očekávání, protože očekává příliš. Jako kdyby chtěl z dubu jablka.
Některé moudré knihy říkají, že nic není ani špatné ani dobré. Že se nemá rozlišovat. Že je to právě takové, jaké to je. Nikdo není horší ani lepší. Všichni jsme jedno. Já jsem schopen to pochopit. Že jsme jedno. Že náš vesmír je fraktál kosmu, naše zem je fraktál vesmíru, naše tělo je fraktál vesmíru. Každá součást se skládá z některých stejných částeček. Ať je to sopka, nebo hlemýžď. Cukrárna byla dobrá a já jsem od ní očekával jako od továrny. Zdá se, že co je dobré a co špatné rozlišuje jen naše očekávání. Skutečnost je jiná. Skutečnost by byla vždy dobrá, kdybych se na ni díval s minimálním očekáváním. Což by mně usnadnilo i vděčnost i odpuštění i lásku. Takže opravdu nic není ani dobré ani špatné. Je to takové, jaké je naše očekávání. Očekávám-li mnoho, je to špatné, neočekávám-li nic, je to dobré. Očekávání kazí vztahy. Teoreticky tedy dokonce ani o nic nepřicházíme. Ani o zamilovanost, ani o strach, či spokojenost nebo nespokojenost. Člověk vždy něco očekává. A tím si dělá ze života peklo. Tak že jsem tam, kde jsem byl. Ale, dá se říct, že nic není ani špatný ani dobrý, protože to každý vidí jinak.
Jistě, na základě takových přání, chtít jiné zboží, než se v obchodě prodává, vznikly velké markety. Jdu pro chleba, salám, sýr, tak si tam koupím i pastičky na myši nebo jed. Vše pohromadě. Ani špatný ani dobrý. Prostě zboží. Markety jsou vlastně hluboká myšlenka. Jistě by se to mohlo rozebírat ještě dlouho, ale na vysvětlení, proč se u mě projevuje anti magnetismus na peníze, to asi stačí. Očekával jsem mnoho. Ale k jeho překonání je to málo. Snad to pomůže v celku s ostatním. Mám zatím fraktál z fraktálů ostatních problémů. Možná je to všechno jedno. Očekávám neočekávané a neočekávám očekávané. Mám to nějak vždycky obrácené.
soudění - očekávání

Celé ráno přemýšlím nad mým očekáváním. Já asi opravdu a ještě stále očekávám od ostatních, od všeho, mnohem víc, než je vůbec možné dostat. Ráno jsem si byl pro snídani a celý nákup se mi zdál drahý. U pokladny jsem dal kartu obchodu na slevové body, a když pokladní chtěla i peníze, chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil. Když jdu něco vyřizovat na úřad, tak očekávám milé přijetí, kávu a sušenku, plnou pozornost úředníka/ce a maximální snahu mi pomoci, poradit, vyplnit formuláře, popřípadě říct, kde jinde se můj problém dá řešit….. Musím říct, že už jsem se s takovou situací setkal. Sice bez kávy a sušenky, ale i tak jsem byl spokojen. Bohužel jsem to okamžitě začal považovat za standart. A příště jsem byl celý popletený, když byl standart úplně jinde. Vypadá to, že za můj anti magnetismus přece jen bude moci moje přílišné očekávání. Pravidlo, podle sebe soudím tebe, je asi na škodu. Protože se snažím vždy, cokoli dělat na plno. Celou svou bytostí. Bohužel, i když pomáhám i když se zlobím. Dělat něco jenom proto, aby to bylo, to mi trochu demotivuje. Dokonce si myslím, že poloviční práci ode mne nikdo nechce. Bohužel jsem se setkal s tím, že chtějí jen tu práci a nic víc. Co nejméně nápadů a otázek, aby šéf náhodou neměl komplexy. Aby se nestalo, že jsem lepší než on. Nikdy mi to ani ve snu nenapadlo, ale možná proto, jsem byl odejit nebo nepřijat. Pak mi to samozřejmě napadlo a mnohem víc mi toho napadlo. Je to pýcha, ego, co to je? Stejně jsem jim všem dávno odpustil, protože naivně očekávám, že mi čeká něco lepšího a tam všude kde jsem byl, bych se akorát zahrabal. Zatím jsem se zahrabal na hranici bídy. Ale mám naději. Jsem zdráv.
Tak očekávání mi to kazí. Vždycky jsem si říkal, že ani od nikoho nic nechci a ono je to zřejmě úplně naopak. Co je teda ještě dobře a co už je špatně.? Tady se mi zdá, že to zrovna jedno není.
Ještě jsem tam měl k řešení jeden poznatek - šotka. Vzpomínky.

Budu si muset vzpomenout, kdy jsem to dělal dobře a očekával jsem tedy minimum. Mohlo to být v době, kdy bylo všechno zábava. A mohli to pokazit vzpomínky mnohem starší. A také možná mnohem, mnohem starší, které ani nebyly moje, ale mého předchůdce. "Brontosaura" asi. Moudré knihy hlásí " vzpomeňte si, člověk všechno zná, ke všemu má přístup, jen si vzpomeňte. Všechno jsme znali a uměli". Dítě když se narodí, vidí svět také jiným neomezujícím způsobem. Říká se také "radujte se jako děti, buďte bezprostřední jako ony". Copak to jde, po všech těch zkušenostech. Všechny rodiče děti usměrňují, aby byly stejně hloupé jako oni. Z Lásky k nim. Hned na začátku jim urovnáváme vzpomínky do škatulek. Tohle nedělat, tohle už vůbec ne, tohle jen když tatínek není doma, tohle jen když nevidí paní učitelka. A tohle dělat vždy, když se někdo dívá. Jo chlapče, život není tak jednoduchý, jak si myslíš, život je boj, musíš být poslušný, aby se tatínek s maminkou nezlobili. Kde je tam ta láska. Kde je tam to dobré, co všichni chtějí předat. Když je někdo trochu jiný, má spoustu starostí se zařazením do společnosti. Dříve stačila barva pleti. Dnes se všechny barvy pleti přizpůsobují podle bílé. Přitom mám pocit, že zrovna běloši toho nejvíc zapomněli. A všechno dokázali přehlušit hrátkami ega. Mít jen jiný názor a jsou starosti s vysvětlováním. Je těžké si pak vzpomenout na události z dětství, natož dřívější. Ale cítím to v kostech, že by v kostech něco mohlo být. Někde tam uvnitř, hluboko, jsou částečky, které něco ví. Něco pamatují. Některé moudré knihy hlásí, že se to vytáhnout dá. Aspoň trochu. A není to chirurgickým zákrokem. Je to jen tím, že se tím člověk zabývá a snaží se uvědomit. Je to zdlouhavá činnost, dlouho bez výsledků. Je to kontrola myšlenek, stav bez myšlenek, je to uvědomování si těla, smyslů. Pak je trochu šance, že se člověk začne rozpomínat a přicházet na souvislosti. Souvislosti, jak mu jeho vlastnosti, dokážou zkvalitnit život. Jak mu jeho vlastnosti umožní otevřít další vzpomínky. Tohle rozpomínání úzce souvisí s tichem. Například televize se rafinovaným způsobem snaží, abychom více a více zapomínali. Na rozdíl od knihy. Ty usilují o vzpomínku.