A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Chodit do práce pracovat 2.

1. srpna 2018 v 21:27 | PF |  Víra - kapitola 84
Chodit do práce pracovat, aneb, jak si to vymyslíš, tak to máš.
Chodím do práce. Protože jsem to ještě nevymyslel jinak. A to i když mi nabízí proškolení na inernetovou činnost - být placen za svou existenci.
Zatím si na svou existenci musím vydělávat. I když se mi to daří v rámci dobrých pocitů a uspokojení. Ta hmotná stránka věci je zatím v jiných dimenzích než mám hlavu.
Ta hlava je totiž hlavní. Při představě těla máme pocit, že ta hlava řídí naši činnost.
V podstatě ano.
Ve skutečnosti je to trochu jinak, a tak se může snadno stát, že i když hlava má nějaký plán, může se nám dít něco jiného. Vlastně je to proto, že ta hlava vymýšlí plán pouze pro tělo. Já vím, že se s tělem ztotožňujeme, tak si člověk řekne a pro koho to tedy má být vymyšleno, když tělo jsem já. Jenže proč se necítíme dobře v situacích, kde bychom se měli cítit dobře. Protože jsme tam, kde jsme si mysleli, že to tělu udělá dobře. Tělu možná jo, ale ta nuda, nebo ten křik, nebo divný lidi...... prostě nejsme jen tělo. Jsme hlavně ten Duch. A my jsme navyklí se zabývat jen tím tělem. A potom naše pocity jsou hrozný a vzniká nespokojenost. Vzniká i nemoc.
 

Chodit do práce pracovat.?

25. července 2018 v 23:23 | PF |  Víra - kapitola 84
Chodit do práce pracovat.?
Hmm, zvláštní myšlenka.
Chodit se do práce bavit, to už by šlo.
Pracovat kvůli penězům, to bude nějaký omyl.
Pracovat jo, když máš potřebu, dává ti to smysl, tak je to dobré. Mě pracovat baví, když mi to baví, když mi nikdo nenutí, nemusím, a zajímá mi to. A hlavně, když to někdo ocení.
Někdo nám vnutil myšlenku, že se pracovat musíme, bez ohledu na okolnosti, nejlépe, co nejdéle.
Tohle chvíli fungovalo, než se ukázalo, že není motivace.
Trochu se změnila situace a co bylo dříve motivací, dnes už není. Jinými slovy, peníze už nejsou ta pravá motivace.
Oni ani nikdy nebyly,

Úsměv prosím

15. července 2018 v 15:51 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Úsměv prosím.
Včera jsem se začetl do knihy Luise hai Miluj svůj život.
Používáme ji dost často. Ale včera mi tam jedna věta popletla. Hledal jsem jak mám myslet, když mi bolí břicho a jsem přejedený po "rohlíku". A našel jsem, že mám pocit, že špatný osud mi nemine.
Kolik let se pokouším uvěřit, že mi čeká jen dobrý osud, ten nejlepší jaký si dokážu představit. No možná, že tomu úplně nejlepšímu moc nevěřim. Asi proto, že nedokážu moc prožívat štěstí. Něco vzádu mi říká - opatrně, opatrně s tím nadšením, nebo se to zvrtne. No a ono se to zvrtne.
Teď z toho opatrně, opatrně se nemůžu najíst.
Já vím proč.
 


Vize

2. července 2018 v 21:44 | PF |  Co je sebeláska - Kapitola 82
Vize
Vize je známý pojem. Tak známý, že trochu přehlížíme její význam. Málokdo s ní umí pracovat a když pracuje, tak si neuvědomuje co vlastně dělá.
A tak vize upadla v zapomnění, nám zbyly jen nářky a stížnosti, kterými si sami nenápadně utváříme vlastní vizi.
Vize je něco jako cíl.
Poslechem tele vize si necháváme utvářet vizi někoho jiného a přijímáme ji za svou.
Vize je také myšlenka, která je jakoby "za" vším.
Je jasné, že když něco děláme, děláme to pro nějaký výsledek. Máme cíl. Bez cíle nemůžeme ani nic začít.
Vize je myšlenkou na cíl. Tou původní myšlenkou, které podléhají ostatní dílčí a tvůrčí myšlenky. Ale také jí podléhají pocity, emoce a neuvědomované myšlenky tvořící i bořící.
Vše v zájmu vize.

Další články


Kam dál