A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Vzteklý lidi

12. června 2018 v 21:13 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Vzteklý lidi.
Mám v sobě myšlenku a nemohu ji nějak dostat ven.
Tak sedím u počítadla a doufám, že se mi ji podaří vyťukat do klávesnice. Udělal jsem si na to klid a čekám.
Nápad je něco jako zázrak. Najednou přijde a je třeba jej zachytit. Být na něj připraven, protože, že je to ten pravý poznáš, až když ho chytíš.
Vzteklý lidi.
Jo, jsou lidi, kteří jako by měli alergii, když mě vidí. Pokud mlčím a nejevím zájem, tak dobrý, ale když prohodím něco rádoby přátelského, vystřelí blesky. Když prohodím něco méně přátelského, blesky uhodí do něčeho.
Je mi to divný.
Já vím, že jsem byl cholerik. Ale už nejsem. Několik let.
Z čeho můžu mít takový panický strach.? A za jakých okolností vyplave na povrch.?
Někdy je to v klidu.
Chtěl bych věřit, že ti alergici mají lepší den a já kolem nich projdu jako kolem starých známých. Jenže vím, že to není jejich lepší den, ale můj.
Ve mně je něco v klidu.
Stávalo se mi to už ve škole.
Prostě někteří spolužáci nemohli kolem mně projít v klidu. Pořád si něco chtěli vyřizovat.
No myslel jsem si o nich svý. A láskyplný to nebylo.
Vím, že je na mě všechno vidět. Když se mi líbí i když se mi nelíbí. Já vlastně nemůžu lhát, protože to na mě každý pozná.
A protože většinou nelžu, působím velmi důvěryhodně. A tahle důvěryhodnost někoho vytáčí(čela) k nepříčetnosti.
Jsou to zbytky mý cholerický povahy. ? Asi.
Ale já jsem už dost dlouho těžce nad věcí. Spíše jen pozorovatel než myslitel.
Vím, že každý dělá to nejlepší, čeho je schopen a já si ho za to vážím. Protože zapadá do mého života - učí mě.
Někdy až moc.
Zrovna u těchto alergiků, při setkání, se neubráním myšlence. A není láskyplná ani vděčná.
Já vím, že dříve jsem se projevoval více živočišněji a oni mi teď můj klid nevěří.
Pravda je, že v jejich případě je to jen hra na klid. Pokus. Ale, pravda to není.
Někdy je to opravdu těžké být nad věcí a přehlížet různé blesky a úskoky.
Ano. Ale já je učím síle, klidu, míru. Oni mi jen zkouší. Jestli jen nematu tělem. Zvenku klídek, uvnitř bouřka.
Musí být i uvnitř klídek.
Já mám pocit, když je budu přehlížet, když si nepustím k tělu jejich ataky, že s nimi budu opovrhovat. Nebudu je brát vážně a ublížím jim.
A tak je beru vážně a nechávám si ubližovat.
To není dobře. Každá obět je zbytečná.
Ono vlastně sjednocení vzniká až úplným oddělením se od emocí. Pak neubližuji a není mi ubližováno. Žiji a nechávám žít.
To je představa mé budoucnosti.
 

Mezi lidmi - Kapitola 85

10. června 2018 v 21:52 | PF
Mezi lidmi.
Zdá se to být úplně normální být mezi lidmi.
Je to asi normální, i když neposuzuji, co je normální ve světě, tak stýkat se s lidmi je normální a hlavně důležité.
Od lidí totiž poznáváme jací jsme.
Abych to upřesnil - nepoznáváme jací jsou lidé, ale jací jsme my sami.
Ostatní lidé reagují na naše vnitřní já. Zpočátku to vypadá, že reagují na to, co jim říkáme. Ale při opakovaném setkání postupně zjistíme, že my jim "něco" říkáme a oni na "něco" odpovídají. Podle jejich představy o nás.
Každý jiný člověk reaguje jinak a na něco jiného. Nachází v nás něco, co mu vyhovuje. Jeho vnitřní já se našlo v našem vnitřním já. On ani my nevíme (většinou), co zarezonovalo, ale při troše zamyšlení na to lze přijít.
Každý, s kým se setkáme a to i bez komunikace, vypovídá něco o nás. Někoho mineme zcela bez povšimnutí a s někým se dáme do řeči. Bezdůvodně.
Vždy máme o sobě zcela jiné mínění, než co si myslí druzí.

Nejhorší práce

28. května 2018 v 20:02 | PF |  Radovat se navzdory všem - Kapitola 81
Nejhorší práce.
V posledním destiletí se mi dařilo dost střídat zaměstnání. Když se mi nějaká práce líbila, skončila s odstupným. A ostatní práce se mi nelíbily.
Vypadalo to jako prokletí.
Buď to bylo dřina, nebo to bylo v krachu. Buď šikana nebo málo peněz.
Normální práci na osm hodin přes den jsem nenacházel. Na pohovorech jsem se jim nelíbil.
Kdybych k sobě byl upřímný, tak zaměstnání, kam jsem dělal pohovory se mi vlastně nelíbila. Uvědomil jsem si to až když mi chtěli vzít na místo malého vedoucího v mlékárnách. Vycouval jsem z toho dříve než jsem mohl nastoupit.
Mám rád práci s potravinami,
 


Štěstí je .....

9. května 2018 v 18:07 | PF |  Víra - kapitola 84
Štěstí je.....
To nevím.
Každý to má jinak.
Vím co je strach.
Když se překoná strach, vzniká pocit štěstí.
Strach je totiž všudypřítomný a i v intenzitách, které si nechceme uvědomovat.
Strach se někdy zdá tak malý, že je neznatelný.
To proto, že jsme zvyklí na mnohem intezívnější pocity strachu.
Když už se strachy třeseme nebo zvracíme, tak to už je opět intenzita, kdy už to nevnímáme jako strach. Ale svedeme to na něco fyzického. Jenže je to také strach.
Když je nám zle, není to třeba z přetažení, ale může to být ze strachu ze selhání.
Jak máme trochu obavy, že nejsme dost připraveni, spustí se strach.
A ten spustí drobné fyzické nepohodlí.

Další články


Kam dál