A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Vztahy

Pátek v 21:44 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Vztahy
V poslední době je život nějaký rozháraný.
Chtěl jsem napsat můj život, ale asi to bude širší měřítko. Cítím takový klidný neklid. Do ničeho se neženu, přesto, ale se mi něco chce.
Nevím přesně co. Myslel jsem, že nějaká fyzická aktivita. Ta mi vždy uklidnila hlavu. Teď to moc nezabírá.
Vnímám to i v okolí mém, že lidé řeší stále stejné problémy, ale už by chtěli řešit jiné.
Jestě nedávno byla spokojenost ve stále stejných věcech. Pořád to bylo asi vzrušující a nějak zajímavé.
Teď se zdá, že se blíží změna.
Možná budeme řešit něco nového. Něco, co jsme ještě neřešili nebo už hodně, hodně dávno. Nebo to řešila jiná generace.
Asi to budou vztahy. Vztahy řešíme stovky generací a pořád je co řešit. I když se zdá, že je to jasné, stále se něco jitří, něco probouzí, něco usíná, něco chybí.
Kartářky předpovídají komplikace v rodinách. A jakési ujasnění a urovnání hierarchie.
V rodinách to tak trochu bublá stále, takže dořešení je vždy dobré. Je na to třeba odvaha. Přijmout stanovisko nebo ho sdělit.
Zřejmě se odhodláváme k nějakému odvážnému kroku. Každý ke svému.
U mě osobně je to asi projevování mého Já.
Ale když je to u mě, je to u všech. Jsme propojení bez ohledu na to, jestli to víme, nebo chceme. Co vnímám venku, vnímám proto, že je to ve mně. A co je ve mně, je tím pádem i venku.
Abych mluvil za sebe a ne za někoho, kdo se se mnou nechce jestě ztotožňovat, stále se považuji za cholerického egoistu.
Ale objevil jsem cestu, jak rozlišit projev ega a projev Ducha.
Na tuto cestu nastupujeme všichni. Opět bez ohledu na přání.
Vývoj našeho světa se začal stáčet a odklánět od samostatných egistických přání.
Ego by to nazvalo, že lidi měknou.
Duch by to nazval - konečně nabírají sílu.
Zatím hodně vzdáleně se blíží pocit, že se nějak budeme potřebovat. A proto jsme k sobě vnímavější. Zatím se to často projevuje nespokojeností, ale blíží se stav, kdy se vzájemné vnímání bude přijímat ohleduplněji.
Prostě zlou situaci už nebudeme chtít ani přehlížet. Bude nám vadit.
Protože člověk není zlý.
Jen když sám sebe zanedbá, propadne zlu.
A my o sebe všichni pečujeme. Více a více. Chceme teplo, čisto, máme auta, jezdící schody, důchody,....
Takže směřujeme k dobru.
Dobro je láska.
Dobrota, je vnímání dokonalosti druhého. Je to způsob pohledu, kdy druhého vidíš jako by došel již daleko za to, čeho dosáhl v čase.
Jenže takto někoho vidět, chce pořádnou odvahu. Protože tímto způsobem pohledu riskujeme ztrátu vážnosti. Zatím.
Já právě nejsem takový hrdina. A tak to všechno plácnu na rovinu. A důrazně. Abych neztratil vážnost.
Ale já ji ztrácím. Nefunguje to.
Blíží se změna.
Musím se naučit mluvit méně důrazně a více s láskou. Protože nejsme nepřátelé. Máme se rádi.
A teď to hlavní. Jak zastavit projev ega a projevit se jako Duch.? Který neubližuje a je milující. Protože taková je pravda.
Prostě každého, na koho bych reagoval na jeho zdánlivý atak, budu vnímat jako, že je miminko. A nemůžu mu odseknout, nebo se urážet.
Miminko je vlastně ještě dokonalé.
 

Nejsem tím, kým chci být

2. října 2018 v 20:02 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Nejsem tím, kým chci být.
Nebo kým mám být.? To už vůbec nevím. Že by to někdo určoval. ?
Ale jo, registruji už hodně dlouho, ne-li od mala, že nejsem, co jsem. Když jsem byl malý, chtěl jsem mluvit sprostě, ale nemluvil. Doma mi to zakázali a já poslech.
Potom jsem opravoval pohrabáče v kravínech a v prasečácích a měl jsem přitom dojem, že mi poslali na Mars.
Tak jsem postupně zjišťoval, co nechci. Začalo se to dost kupit, ale pořád jsem nezjistil co chci (mám ) být.
V podstatě jsem všem o sobě dával obraz jiný, než jsem se cítil sám být.
Byl jsem tremp, byl jsem šéf, byl jsem ožrala, byl jsem příkladný pracovník, dělal jsem umělecký dorty i popeláře, byl jsem sportovec i turista, flákač, byl jsem oblíbený i mě nesnášeli... Jenom líný jsem nebyl nikdy.
Ha. pracovitost bude asi moje doména.
Shodou okolností mám zaměstnání, kde po mně nechtějí činnost ani práci, jen výjimečně.
Pravda je, že z práce chodím úplně zbitej a musím si doma lehnout hned jak přijdu.
Abych to vykompenzoval, začal jsem kopat bazen doma na zahrádce. Ručně.
Ale ani to kopání nejsem já.
Všechno mě vlastně bavilo, ale všechno to nějak nečekaně skončilo.

Svět měnící se před očima.

16. září 2018 v 13:21 | PF |  Mezi lidmi - Kapitola 85
Svět měnící se před očima.
Možná to zažívám jen já, ale řekl bych že je takových mnoho.
Není to díky technice a možným možnostem.
Jsou to trochu nepostřehnutelné okamžiky, kdy vím, že situaci musím řešit jinak, aby se mi neopakovala. Skoro vždy se to týká vztahů. A nejvíc se to týká vztahu sám k sobě.
Přibývá okamžiků, kdy s lidmi, které jsem tak trochu odsuzoval, mi najednou jejich postoje nevadí. Oni jsou v podstatě pořád stejní, ale moje oči jakoby se dívaly od jinud.
Řekl bych přímo, že je mi to tak nějak jedno - názory druhých.
Pravda je, že jsem se přes léto tak trochu distancoval od dění okolo mě a soustředil jsem se více na sebe. Asi proto, že právě názory druhých mi znepříjemňovaly život a já jsem přece jen se pokoušel jim vyhovět, jen abych měl klid od nich.
Stejnou měrou, ač nevědomě jsem svým názorem chtěl usměrňovat ty okolo mě. A to jsem si myslel, že zrovná já, všem dávám svobodu, ať si dělají co chtějí.
Pravda byla zjevně úplně jinde, protože mně to ovlivňování od ostatních vždy vadilo.
Takže jsem to vždy dělal.
Zřejmě jiným způsobem než řečmi.
 


Vyplo se mi to

10. září 2018 v 11:47 | PF |  Proč se neraduju - Kapitola 74
Vyplo se mi to.
Tak znovu k té zodpvědnosti. I technika přes očekávanou spolehlivost někdy vypne. Jako mně teď. Asi, abych to nebral tak vážně.
Se zodpvědností mám-e mnoho zkušeností.
Skoro bych řekl, že při zodpvědném přístupu k zodpvědnosti, jsem nezažil moc radosti. A nakonec význam toho byl jen takový všeobecný, jako že - jo na toho se dá spolehnout.
Ale tento je kreativnější, tak to dáme jemu.
Kreativní je moc dobrý název. Schová se pod něj hodně jiných přívlastků. Skoro všechny už nelichotivé.
Někdy je zodpvědnost opravdu důležitá. Hlavně tehdy, když se od člověka už nic víc neočekává.
Pokud se od něj očekává více, zodpvědnost je jaksi samozřejmostí, ale ne na sto procent.
Zmizela by tvořivost.
Když chceš něčeho dosáhnout, tak zodpvědnost není ta vlastnost, která ti pomůže.
Dokonce to není ani tvořivost.
Nebudu napínat.
Je to radost. Tedy já si myslím.

Další články


Kam dál