A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Mosty

19. června 2017 v 9:54 | PF |  Jednota v mezeře - kapitola 80
Mosty
Myslím často na mosty mezi lidmi. Na spojování různých lidí na jedné cestě.
Stává se mi to proto, že vidím, jak se lidi chtějí spojit, ale ku podivu si staví každý svůj most. Jdou si vstříct, ale nemohou se spojit.
Něco se během stavby stane, že se jejich mosty minou.
A tak si každý prošlapává svoji cestičku.
Mnoho cestiček stejným směrem a mnoho cestiček opačným směrem. Mají všichni k sobě velmi blízko, všichni se nachází na jedné velmi široké cestě a přesto každý klopýtá sám.
Normální by bylo jít po náročné cestě v zástupu a klopýtali by jen ti první.
Ale my si každý myslíme, že ta moje cesta, pěšinka je lepší a jistější, snadnější než ta ostatních. Nebo můj most míří na jistější a jasnější cíl.
Všichni si zakládáme na vlastní výjimečnosti.
Sbližujeme se opět jen s výjimečnými lidmi s nimiž vytváříme výjimečné vztahy. Jedinečné vztahy.
Tyto vztahy mají jedinečný smysl a fungují jen pokud naplňují tento smysl.
Jeden doplňuje druhému to, co mu chybí.
U pracovních vztahů se to zdá být normální, ale u partnerských vztahů je to opravdu tenké spojení.
Vztah partnerů by asi neměl být založen jen na vzájemné výhodnosti.
Vzhledem k naší výjimečnosti, říkáme této výhodnosti láska.
Každý, kdo má výjimečné Já,(a má je každý) je milován pro to, co od něj lze vzít.
Je potřeba si uvědomit, že to je jen iluze o lásce.
Láska jako taková začíná až když je bezpodmínečná.
Něco jako láska k dítěti.
Vlastní dítě, v podstatě nemůže udělat něco špatně. Vždy ho s láskou omluvíme, aby mu nikdo nemohl ublížit.
Pokud dostane vyčiněno od rodiče, který si myslí, že ho vychovává a že to dělá z lásky k němu, odebere mu vlastně velkou část sebevědomí. Někdy to pomůže k větší samostatnosti a někdy k menší samostatnosti.
Rozhodně to není z lásky, ale z nesplněného očekávání. Nesplněné představy, nesplněné iluze.
Nenaplněné potřeby ega.
Takové jsou naše vztahy.
Nikomu není divné milovat a nenávidět zároveň. Je to dnes normální.
Ale když někomu řeknete jen částečnou pravdu, také víte, že to není úplná pravda.
A když to není pravda, tak je to lež.
Když nenávidíte souseda a milujete manželku, tak láska k manželce také není úplná. Je tam vsunuta nenávist k sousedovi. Když tam není úplná láska, tak je tam nenávist. Ta se hrozně snadno přenese na manželku nebo na kohokoli jiného.
Když tam není láska, tak je tam strach.
A proto si všichni šlapeme vlastní cestičku, abychom byli odděleni od lásky a ona nám nemohla ublížit. Pokud je to iluze, stejně ublíží a my prohlubujeme oddělení a posilujeme vlastní výjimečnost.
Ani si neuvědomíme, že jsme to my, kdo nenávidí, kdo prožívá strach a stres, kdo si sám sobě a zcela vědomě ubližuje.
Chceme se sbližovat, ale svůj most namíříme vždy těsně vedle, ze strachu, co by se asi stalo. Úniková cesta před zneužitím.?
Úniková cesta zpět.?
Úniková cesta ke starému známému stresu a strachu, nemoci a smrti. Cesta, kterou známe.
Na této straně mostu ničemu nerozumíme.
A na druhou nikdo nepřejde.
Jsme tedy vězni svého vlastního strachu. Vlastní výjimečnosti.
Bezpodmínečná láska není výjimečná. Ale umožňuje zázraky.
Je tak obyčejná, tak prostá, že se za ní stydíme. Ale umožnila by nám postavit most k opravdovému spojení.
Jenom ve spojení s druhým můžeme vzestoupit k nadčasovosti.
Jedině spojením mostů se můžeme dostat na druhou stranu. Náš oddělený, samostatný most vede do nikam.
Je to jen zdání, iluze, že je to most.
 

Změna zvyku

10. června 2017 v 22:47 | PF |  Radovat se navzdory všem - Kapitola 81
Změna zvyku.
To není jako začít s jiným rituálem. Není to ani jako začít s jiným partnerem. Není to jako přestěhování se, není to jako když suchozemec palve dlouho na lodi, není to jiné náročnější zaměstnání.
Nevím k čemu bych to přirovnal. Není to ani jako přestat kouřit.
Spíš je to chůze v zrcadlovém bludišti.
Jo, to je ono. Stále a stále bez upozornění člověk naráží na zrcadlo - zvyk.
Jenže náraz do zrcadla tě upozorní, že tudy ne.
Zvyk to neudělá.
Nechá tě úplně v klidu myslet po staru. Hodnotit situaci. Rozlišovat a chválit nebo kritizovat podle zaběhnutých norem.
Je to jako když vpluješ do zrcadla a lebedíš si ve starých pořádcích, kterým rozumíš, ale najednou si uvědomíš, že ti uniká spokojenost. Začneš plavat ven ze zrcadla a vzpomínáš, cos to vlastně chtěl.
Jo, já je vlastně miluju, aha.
Tak znova.
Jak vidím je, tak smýšlím o sobě.
A já jsem milý, veselý, přátelský, rozhodný, s jasným cílem, milující a odpouštějící, moudrý a chápající mladý muž.
Tak takoví jsou oni.?
Hmm.?
Když nevyznávám ego, nehodnotím.
Jen jim dávám šanci.
Být jako já. Dávám jim šanci, aby se mnou omládli a uzdravili se a já s nimi.
Při rozhovoru trochu kolísám, ale není to tak zlé. Konec dobrý všechno dobré.
Po týdnu dost usilovné pozornosti - když jsem sám - daří se mi občas vidět ostatní ve světle mé naplánované dokonalosti.
Když jsem s někým, jen vzdáleně myslím na svůj plán a snažím se ho držet. Jsem k sobě velmi tolerantní.
Přece se nebudu sám peskovat. Mám se rád.
Změnit hodnoty, aniž bych hodnotil, je jako přesunout dům bez rýhy v zemi.
Asi mi dříve narostou křídla a nad hlavou budu mít svatozář.
No, zázraky nemají pořadí obtížnosti, tak proč ne.
Co když je to to ono a já bych to ani nezkusil.

Radovat se navzdory všem - Kapitola 81

2. června 2017 v 11:05 | PF |  Radovat se navzdory všem - Kapitola 81
Radovat se navzdory všem.
Mnoho lidí to dokáže, ale ještě více lidí hraje roli, kterou si myslí, že by měli hrát a svůj smutek a trápení v sobě potlačí, popřou a snad i na chvíli zapomenou.
Já jsem až ve třetí skupině lidí. Totiž na mně je vidět každé hnutí mysli. Já se sice pokouším hrát solidní roli, ale každý na mně pozná, která emoce převládá. Vztek, smutek, radost, láska.
Už jsem tu dříve řešil, že hraní rolí je o ničem, to nikam nevede ani nepomůže, spíše situaci více komplikuje.
Nehraní rolí bez vlastní kontroly by bylo ideální.
Tedy pokud neprojevuji nějaké trápení.
No a já projevuji jen trápení.
Buď se mnou cloumá vztek nebo smutek nebo lhostejnost. Po tolika letech, po tolika špatných zkušenostech jsem se nepoučil a pořád si nějak myslím, že trápení musím ventilovat veřejně. Pořád čekám, že někdo odstraní právě teď to moje trápení, když ho na mě uvidí. Děje se to jen velmi vyjímečně a člověk z toho vyjde vlastně trapně a oslaben.
Což je také důvod, proč se občas bojíme projevit radost a lásku.
Protože projevování empatie je také řízeno egem, stejně jako projevování negativních emocí. Vždy za účelem získání něčeho.
Každý to ví, že když se raduje, že získá mnohem a několikanásobně víc, než když je skleslý nebo nazlobený.
Já to také vím. Dokonce z vlastní zkušenosti.
Něco vědět a hlásit či radit, jak by to mělo být, je úplně jiný level, než to tak opravdu dělat.
Sám nechápu proč uvolním negativní emoci, když emoce ještě nedozní a očekávaná úleva jen brnkla a přenechala místo další navazující negativní emoci. Z toho se pak nejde ani vyspat, protože vás ráno rozčílí i nohy pod peřinou a jede to nanovo.
Potom nastupují hrané role o kterých doufáme, že nás vtáhnou do děje a my objevíme důvod k radosti nebo snad i k lásce. A když se to podaří, doufáme v navazující radostné a láskyplné emoce.
Ale protože o tom člověk v dané chvíli vědomě nepřemýšlí, dá přednost navyklému způsobu myšlení a radost se vypaří, objeví se trápení, byť zcela nepochopitelně.
Nevidím v tom žádnou karmu, geny či přepoklady. Vidím v tom jen zvyk. Závislost na tento zvyk.
Takže, když se chci radovat navzdory všem, musím přehodnotit svůj systém hodnot.
To lze vědomě udělat.
Empatii projevím i tím, když nepochopím trápení druhého. A nepřijmu jeho "Danajský dar". Který se tváří, že když s ním budu soucítit a ulevím mu, že se uleví i mně samotnému.
Právě naopak to je. Navazující těžké myšlenky nepřivedou lehké a radostné.
Proč se tedy mezi zlými myšlenkami občas objeví ty radostné a způsobí, že nevyhyneme na nenávist.?
Protože je v nás v každém Božská jiskra, která je zaměřena na život. Díky Ní život vznikl a díky egu zaniká. Ego roste s věkem. Božská jiskra roste láskou. Není závislá ani omezována egem, protože nestárne jako ego. Ego je omezováno láskou, protože láska nesměřuje ke smrti.
To jsou dva systémy hodnot. Oba dva zárověň nelze vyznávat, protože nejdou propojit. Buď jeden nebo druhý. Když si představuješ a vyznáváš lásku - mládneš, když si představuješ stáří, trápení a bolest - vyznáváš ego.
Co je lepší je jasné.
Sundavám železnou košili zvyku.

Další články


Kam dál

Reklama