A neb.
Jak jsem v životě pokazil vše co se dalo
a jak to napravuji

Bůh

Neděle v 14:03 | PF |  Víra - kapitola 84
Bůh
Já vím, že ho všichni znáte. Sice jste ho ještě neviděli, ale věříte, že tu je.
Přesto hodně lidí raději použije slovo vesmír nebo univerzum.
Je to takové civilnější a dělá to dojem, že je to ještě větší než Bůh.
Je to asi proto, že si pod pojmem Bůh také představujeme postavu s lidskými vlastnostmi.
Je nám celkem jedno, že nemá tělo a že je to spíš veličina, jež nás rozčiluje tím, že nejde změřit a přesto s ní musíme počítat.
Přitom, vesmír, je jeho práce a univerzum, vesmír všech vesmírů je také jeho práce a dokonce i všeho, co leží mimo ně. A detail jako život, to vychází přímo z něj tak samozřejmě, jako ze zdroje.
No a teď se zkuste někdo modlit k Bohu.
Pane Bože, dějou se mi křivdy a ještě potřebuji auto. Děkuji.
Že jo, zcestná myšlenka.
Stejně scestná jako když Amerika si přeje ovládat zeměkouli.
Já myslim, že Boha nezajímá ani moje přání a ni přání Ameriky. Já myslim, že ani neví, co Amerika je. To ví víc, co jsem já, než co je Amerika. A to se Amerika modlí k Bohu i v televizi.
Bůh na to má jinej systém. Jinej systém řízení.
Protože kdyby měl všechno řešit všude, co stvořil, byl by jak uhoněnej pes i se svými možnostmi.
Má systém, aby mohl ve stejném duchu bez vyrušování tvořit dále a stále.
Každý, kdo něco vytvoří chce o svůj výtvor pečovat. Ať je to fabrika, obraz nebo dítě, musí to nějakým způsobem řídit, aby se to vyvíjelo, žilo podle jeho přání. Má to i Bůh.
Jenže my to nějak pořád nemůžeme pochopit.
A to si většina z nás myslí, že ví víc než Bůh. Prostě bezpracnej systém řízení neumíme.
Bůh nás to pořád učí, říkáme tomu škola života, ale jen pár jedinců to pochopí a většinou až na smrtelnej posteli.
Někdo si myslí, že nás to Bůh učí v kostelích.
Našli se někteří, kteří se rozhodli, že Boha pochopili a že to budou lidi učit dál. Ale nějak to popletli, protože nic netvoří a jen říkají, co si Bůh přeje.
Bůh jim zcela určitě neřekl, co si přeje, protože Bůh si nic nepřeje, on může mít vše. Může si to stvořit. Ani si nepřeje, aby jsme ho pochopili. Všiml jsem si, že máme svobodnou vůli a můžeme si dělat co chceme. Můžem to chápat a můžeme to nechápat. Není špatně ani to, ani to.
To pro nás je špatně, když to nechápem, protože si ubližujeme. A proto nás to Bůh učí. Učí to jen ty, co chtějí.
Dlouhodobým nepochopením jsme si vypěstovali strach z Boha. Někdo řekne Bůh a už máme pupínky a někdo možná hysterický záchvat.
Bůh po nás chce jen a pouze lásku k bratru. Víc nic. Jen tak málo.
To je jeho dokonalý systém řízení.
Nemůžeme to pochopit, protože k bratrovi cítíme všechno, jen ne lásku.
A taky nám přijde divné, že by bratr rozhodoval o tom jací jsme.
Myšlenka je jednoduchá.
To jak smýšlíš o bratrovi, tak smýšlíš o sobě. Pomlouváním bratra, hlásíš světu jaký jsi. Když to říkáš v duchu pro sebe, tak se v tom jen utvrzuješ, že jsi takový, jak o něm smýšlíš.
Když nahlas pokrytecky říkáš něco jiného než si myslíš, tak sám dobře víš, že to není láska.
Až uvidíš bratra bezchybného(opravdu), uleví se především tobě. Uzdravíš se. Změní se ti život a změníš život kolem sebe.
Bůh z tebe, ale větší radost mít nebude. On tě jinak než bezchybného nikdy neviděl.
Já se ničemu nedivim.
Vůbec ničemu se nedivím.
Těch černej myšlenek, co já měl a stále mám.

 

Tak jo.

Čtvrtek v 20:49 | PF |  Víra - kapitola 84
Tak jo.
Vůbec jsem nechtěl psát o vnitřním hlasu.
Hlavně proto, že mám pocit, že ho postrádám.
Ale sedím u počítače a píšu. Odešel jsem od rozkoukaného filmu, a protože venku je mizerný počasí, pustil jsem počítač.
Chtěl jsem ho už pro dnešek nechat na pokoji.

Je tohle vnitřní hlas.?
Je to spíš nutkavé jednání, protože film byl příliš dramatický.
No, film je moc dramatický, život je zrovna teď naproti tomu moc klidný.
Nemám rád drama, ale když se nic neděje, jsem, jako bych byl v trní.
Ono se děje. Ale já to chci vidět očima těla.
Je to trochu průšvih. Když to nevidím, myslím si, že to není.
Vím, že se děje. I když nemám vnitřní hlas, jsem nervozní a neklidný. Jsem náchylný v takových chvílích si klid narušit, a tak trochu sklouznout do dramatu.
Učím se být v klidu a tyhle situace ustát. Jakoby v klidu a znuděně.
Potřeboval bych, aby ten vnitřní hlas byl trochu konkrétnější. Nejlépe přesný.
Obyčejný život.
Možná si přeju tuhle noční můru. Poslední dobou mám samé hezké sny. Lidi co mi nemusí jsou ve snu hodní a milí a ti co mi mají rádi, jsou i ve snu oporou.
No, přeháním trochu.
Je to prostě úplně obráceně než dřív. Hororové sny a dobrodružnější život se nějak usekl.
Je tohle vnitřní hlas.? Co mi chce říct.!
Jsem ze života zvyklý, že když je něco nezvykle dobrého, že za to obvykle brzo dostanu za uši.
Mám čekat vzpomínky na minulost, nebo mi to říká, že už je to za mnou a od teď už to je jen dobré a ještě lepší.?
Moje studium mojí duše mi říká, že to je to dobré a ještě lepší.
Moje ego mi způsobuje z toho kopřivku. Jenže ego se mi daří eliminovat.
A proto se mi objevuje jiný život.
Je to rebelie proti egu. Úspěšná. Projevuje se tedy jinak, než je člověk zvyklý, protože je to tak trochu jiná rebélie. Přehlížet zlo a odpovídat s láskou. Dost často se cítím jako blbec, ale výsledky to má. Výsledky, že jsem z nich celý popletený.
Z každé rebélie vždy byly potíže. Vzrušovalo mi to a potíže se nějak ustály. Ale v součtu byly ty potíže dost drahé. Nejen penězi,...
Asi proto vznikla touha po klidu.
Když ho mám, ego tahá trumfy z rukávu a chce mě splést.
No a vnitřní hlas, pro koho pracuje.? Je to pokušitel, nebo je svatej.?
Já tedy musím stále vycházet z původní myšlenky, když chci být svatý, je i vnitřní hlas svatý, a všechno co vidím je svaté.
Je to síla. Uměl bych ho rozcupovat na cucky, ale když je svatý, tak proč bych to dělal, lepší už to být nemůže. Nebo jo.? Neee.

Vyschlý přístav

8. ledna 2018 v 21:20 | PF |  Víra - kapitola 84
Vyschlý přístav
Momentálně je můj život jako vyschlý přístav.
Bývalo tam rušno a veselo a teď ho ovládl rozum a racionalita. Suchá a nezajímavá havěť.
Uvíznul jsem na planině, která mi umožňuje kontrolu. Na všechno je vidět.
Nejvíce ja vidět na mě.
Každý vidí co dělám a jak chci žít jako ostatní, se svými jistotami bez plánů a bez nadějí. Vše v reálných možnostech.
V občanských reálných možnostech.
Ještě minulý týten jsem si myslel, že přicházím na planinu poznání a ona je to planina bez naděje.
Také poznání, jen trochu jiné.
Divím se, že mi překvapuje, že jsem očekával něco jiného.
Egoistický cholerik musí být mírný bez emocí a vášní.
Musí nebo nemusí.?
Co si od toho slibuji.?
Existenční jistoty.? Klid, mír, pohodlí, nemusím nic chtít, nemusím nic dělat.....
Uschnu jako mumie.
Je to ten zázrak, který hledám.?
Mám to přijmout nebo se vzbouřit.?
Vypadá to, že to budu muset přijmout a považovat to za zázrak, že nemusím být někde hladov pod mostem v dešti.
Moje neskromné ego tuhle variantu považuje za nesmysl a moje rozumná hlava tu možnost připouští.
Co si mám vybrat.?
Když budu odvážný, co si vyberu.?
Fakta jsou klam.! Ale co jsou fakta.? Co se mi tu snaží oklamat.?
Pořád říkám, že ego vhání člověka do potíží.
Ale když nejsou potíže, tak usychám.
Je to strach.!
Strach z obyčejnosti. Ego se bojí, že už nebude vidět.
Potíže už ne. Žádné rozbité lodě v přístavu, vyplavené obchody na břehu...
Takže přijmout.?
Přijmout.
A věřit, že je to zázrak, který pochopím později.
Zdá se, že absolutní nula touto myšlenkou se zvedla k desetiné čárce.

Další články


Kam dál

Reklama